O jeskyni u sv. Jana pod Skalou

V malebném skalnatém údolí u Berouna leží osada Svatý Jan pod Skalou, nad níž pne se strmá skalní stěna z šedého vápence. Pod skalou, podle které má osada jméno, stojí kostelík sv. Jana Křtitele a budova bývalého kláštera. Tam také ve skále jeskyni ukazují, ve které před dávnými časy poustevník Ivan přebýval.

To bylo za časů knížete Bořivoje, v poslední čtvrtině IX. věku. Kníže rád v letní době na hradě Tetíně přebýval, tam také bavil se lovem. Tak vydal se jednou do lesů na druhém břehu Mže, tam v lesním údolí honil. Pustil se sám za zvěří, psi jemu laň vystopovali, za níž on na koni se hnal. Psi dohonili laň pod vysokou skalou, z níž vyvěral pramen; do tůňky toho pramene laň vběhla a obrátila se proti psům, aby se jim bránila. Ale psi stanuli zaraženi a hlasně štěkali, jako by se jim do vody nechtělo. Ale tu už přichvátal za nimi kníže a z luku na laň střelil. Laň vyskočila z vody a pádila dále. Bořivoj viděl, jak ke skále doběhla, kde na trávníku stál nějaký člověk, a tomu laň ulehla k nohám. I sesedl kníže s koně, přiblížil se ke skále a vidí, ten člověk vousy dlouhými je zarostlý a vlasy mu na ramena splývají. Oděn je v hrubé roucho, v ruce má vysokou hůl s křížkem. Kníže poznal, že je to poustevník.

Viděl, že se ten člověk k poraněné lani sehnul, střelu jí vytáhl z plece a požehnal ránu, která přestala krváceti. Tu se kníže přiblížil k poustevníkovi a oslovil jej: „Vidím, že jsi muž boží a prosím tě, abys mi pověděl, odkud jsi přišel v tuto krajinu.“ Poustevník ukázal knížeti, aby se posadil na kámen, usedl k němu na zem a takto mluvil k Bořivojovi:

„Ze země charvatské jsem přišel a jméno mé je Ivan. Pocházím z rodu knížecího a bratři moji knížata jsou. Já však, pohrdaje marnostmi světskými, obrátil jsem mysl svou k Bohu.

Odešel jsem z domova tajně do pusté krajiny, abych tam Bohu sloužiti mohl. Ale po nedlouhém čase vypátrali lidé můj pobyt a oznámili jej bratřím mým. I vydali se bratři na cestu, aby mne našli a domů přivedli. Viděl jsem je přicházeti a nemoha jim utéci prosil jsem Boha, aby jim smysly zmátl, by mě nepoznali. A vskutku také, když přišli ke mně, mysleli, že cizího člověka mají před sebou, ani po řeči znám jsem jim nebyl. Dali mi almužnu a vrátili se domů. Obával jsem se, že bych snad přece jednou mohl býti prozrazen, a dal jsem se tedy na cestu do cizí, daleké země. Po dlouhém putování přišel jsem v tato místa, kde jsem jeskyni příhodnou našel i pramen čisté vody. A tak jsem se tu usadil, dvaačtyřicet let tu bydlím, nikým neznepokojován. Čtrnáct let tomu, co jsem tu naposled člověka spatřil; slídil po medu lesních včel a až sem zašel. Ale ulekl se mne a dal se na útěk. Od té doby měl jsem pokoj od lidí.“

Podivil se tomu kníže a ptal se Ivana, čímže se tam v té pustině obživuje. I řekl poustevník, že se od počátku jediné lesními plody a kořínky živil, ale že zeslábl až do těžké nemoci. Tu prý mu Bůh laň poslal, jejímž mlékem mohl se uzdraviti a dále se živiti.

Kníže Bořivoj podivoval se tomu nemálo a požádal Ivana, aby se s ním odebral na Tetín, kde by jej uviděla kněžna Ludmila, té aby požehnal. Chtěl kníže, aby Ivan na jeho koně vsedl, ale poustevník řekl:

„Nejezdím na bujném koni, ale brzy přijdu k tobě.“ Bořivoj potom rozloučil se s Ivanem a vrátil se na Tetín. Tam vypravoval kněžně, co se mu přihodilo, a ona žádostiva byla spatřili nábožného toho muže. Ráno tedy poslán byl kněz Pavel, kaplan hradní, se šesti služebníky k poustevníkovi pod skálu, aby přived Ivana na Tetín. Vzali s sebou osla, na nějž Ivan posazen jel k Tetínu. Tam když knížeti a kněžně bylo oznámeno, že se kaplan s poustevníkem blíží, vyšli mu naproti až ke bráně a přivítali jej s úctou velikou. Uvedli jej také do večeřadla a ke stolu posadili, aby pojedl.

On však pokrmů nabízených ani vína se nedotkl řka, že na stravu lesní a na vodu z pramene je zvyklý, při tom že zůstane do smrti. Pobyl Ivan na Tetíně nějakou chvíli, a když kníže s kněžnou seznali na něm, že jediné po své jeskyni touží, dali mu zase ty služebníky, aby jej domů doprovodili. A tak on požehnav knížeti a kněžně, ubíral se z Tetína zase do své lesní jeskyně pod skálu. Na knězi Pavlovi, který jej také doprovázel, vyžádal si Ivan, aby po třech dnech k němu do lesa přišel a tam v jeskyni mši svatou sloužil. Vyhověl rád kněz Pavel té žádosti a odebral se, když čas přišel, k Ivanovi do jeskyně. Ivan požádal jej, aby prve zpověď jeho vyslechl a při tom jemu, jako dříve knížeti, celý života svého běh vyjevil: původ svůj i to, jak po samotě touže z domu tajně ušel, jak putoval tam, kde by ho nikdo neznal, a jak až do země české došel, kam jej dojista anděl boží přivedl. Také vypravoval, jaké protivenství snášeti mu bylo v jeskyni v prvních dvou letech, neboť prý tam zlí duchové jemu pokoje nedali a jej sužovali. „Já potom,“ řekl Ivan, „od nich trápen ustanovil jsem se, že odejdu odtud a jiného příbytku budu hledati. I vyšel jsem tam nahoru na skálu a hle, svatý Jan Křtitel šel mi vstříc a ptal se: ,Kam, jdeš, Ivane?‘ A když jsem jemu všecko vypověděl, poručil mi, abych jen se do jeskyně navrátil, a podal mi kříž dřevěný na holi, o niž se opíral, tím abych se bránil zlým duchům. Když pak jsem došel zase k jeskyni, uviděl jsem tu zlé duchy, ze skály vyhlédající, kteřížto na mne křičeli, abych odešel, to že jejich příbytek. Ale já na slova svatého Jana spoléhaje, s křížem v napřažené ruce proti nim jsem kráčel do jeskyně. A hle, všichni ti ďáblové z jeskyně utekli až na jednoho, nejhoršího z nich, který tu v rozsedlině skalní se krčil, zle na mne se škaredil, řičel a ústa otvíral proti mně tak, jako by mne chtěl pohltiti. Tu já pokročil jsem k němu a kříž ten vrazil jsem do ďábelské tlamy. Vzkřikl ten pekelník hlasem strašlivým, vyletěl divoce, až skálu prorazil, a tím otvorem zmizel nadobro. Tak se skončilo mé sužování, nikdy už se tu žádný zlý duch neobjevil.“ Když potom kněz Pavel Ivanovi dal rozhřešení, jal se mši svatou sloužiti a podal Ivanovi tělo Páně. Po mši řekl Ivan:

„Hotov jsem nyní opustiti tento svět a odebrati se na věčnost: Prosím tebe, přijď sem zase po třech dnech! Najdeš tu tělo mé bez ducha: dej je tu v té jeskyni pochovati! Ale kříž můj odevzdej svému knížeti ode mne na památku.“ Odešel potom kněz Pavel, rozžehnav se se svatým mužem. Na Tetíně vypověděl všecko knížeti a kněžně. Podle přání Ivanova přišel po třech dnech zase do jeskyně a nalezl tam Ivana na mechovém loži klidně odpočívajícího, mrtvého. Podle svého přání pochován byl Ivan ve své jeskyni, ke kterémužto pohřbu také kníže s kněžnou přišli. Na tom místě, pod skalou u jeskyně, dal Bořivoj vystavěti kostel svatého Jana Křtitele a také klášter při něm zřídil.