Popravčí vrch aneb Oprátka pro vraha

Veselí - vesnička obklopená lesy a tak trochu ztracená v jejich zeleném moři - nebylo nikdy sídlem lapků, ač by se svou polohou k tomu hodilo, ale vždy zde žili lidé pracovití a poctiví. Až jeden se nepovedl. Však ani nebyl místní. Žoldnéř nějaký, kterému už se nechtělo válčit a zběhl proto od vojska, našel ve Veselí úkryt a útočiště. Místní ho vzali mezi sebe, jeden z hospodářů ho přijal za čeledína a ani se tuze nehněval, že bývalý voják očima hází po jeho dceři.

A tak Rejtar - tak mu všichni říkali, protože u jízdních sloužil, a taky že ani jeho vlastní jméno neznali, či ho zapomněli, se stal skoro členem rodiny, jež před ním nic neskrývala. Byl šikovný, v koních a dobytku se vyznal a za práci vzít uměl. I o tom, kde hospodář v tajné skrýši za trámem skrývá pár našetřených grošů, věděl. Hezky se stavěl hospodyni, hospodáře poslouchal a mladá si ho brzy zamilovala. To, že má ráda vlastního vraha ji jistě ani ve snách nenapadlo.

Jednou, když sedlák vyjel s obilím do nedalekého mlýna (však Mlýnský potok protéká vesnicí) a Rejtar zůstal, aby vykonal potřebné práce v hospodářství, se to stalo.

Když se čeledín přesvědčil, že hospodář už je daleko a že se nečekaně nevrátí, rozhodl se podívat na bílé groše v úkrytu. A nejen podívat, ale přivlastnit si je a zmizet, protože dobré bydlo dost už ho pálilo. Když však byl v nejlepším hnízda vybírání, vrátila se hospodářova dcera od vody, kde máčela s matkou konopí. Věděla, že otec odjel a potají se chtěla s milým potěšit.

Jaké však bylo její zděšení, když viděla, že z milého se vyklubal zloděj. Rejtar se snažil dívce vše vymluvit Ta ale nechtěla pochopit, že to pro ni chtěl peníze a s ní pak by si přál odejít a žít, protože čeledína by jistě hospodář za zetě nechtěl a jejich láska by zůstala nešťastnou. To se jí snažil namluvit. Když s pláčem se na něj pověsila a prosila, aby vrátil peníze, když ani zmizet mu nedala, Rejtar vztekle ji odmrštil, až padla, udeřila hlavou o roh truhly a bez ducha se zhroutila na zem.

V té chvíli vstoupila do světnice hospodyně, která se chtěla podívat, kam dcera tak náhle od práce odběhla. V první chvíli jako omámená, druhým pohledem poznala, že má před sebou zloděje a možná i vraha. I vrhla se na zlosyna a v zápase, jenž mezi nimi se rozpoutal, popadl Rejtar, zuřivě zápasící o svobodu, nůž ležící na stole a několikrát hospodyni bodl do prsou, až krvácejíc padla na zem k dceři.

Jako zuřící bouře vyrazil Rejtar z domu a utíkal, aby se co nejrychleji skryl v lese a kraj pak rychle opustil. Že kořist za dva lidské životy získal, nic mu nevadilo. V tom však za ním se štěkotem a zoufalým vytím vyběhl ze dvora pes a do nohy se mu zakousl a držel a ani ubodán nožem, co zlosyn držel stále v ruce, nepustil. A to už se začali sbíhat sousedé přilákaní nezvyklým hlukem. Rejtara s nožem v ruce zadrželi a spěchali se podívat do chalupy těch, co mu před tím z lidské dobroty poskytli přístřeší. Hrůzný zločin byl odhalen.

Hrozně byli vesničané rozezleni na vraha, jenž klid jejich domovů takto rozbil. Zoufalý a pln pomsty byl hospodář, když se z mlýna navrátil a tu hrůzu uviděl.

Vesničané nečekali, jak rozhodne vrchnost. Nešťastník, co ztratil v jedné chvíli dceru i ženu, sám vložil zločinci oprátku na krk a na větvi suchého stromu na výšině u vesnice vraha oběsil. Té výšině se pak začalo říkat Popravčí vršek.

Stalo se opravdu tak, jak zde píšu? Nějak ke svému jménu ten vršek přijít přece musel.