O kováři a rytířich spících v nitru hory

V Nýdku, na úpatí Čantoryje, žil kovář. Kovárnu i řemeslo zdědil po svém otci. Tvrdě pracoval od rána do večera. Rodinu měl početnou. Nebylo na tom nic divného, že ji nestačil sám uživit a že měli často hlad a bídu. Kolem kovárny vedla kupecká cesta z Těšína do Uher. Proto většinu roku měl kovář práce dost. Tomu okoval koně, tomu opravil kolo u vozu, celý boží den se kovář lopotil a přece to k obživě jeho rodiny nestačilo. Jeden rok byla velmi tuhá zima. Cesta nebyla sjízdná a kupci čekali na jaro. Tehdy bylo v kovárně opravdu zle. Nebylo práce, nebylo peněz, nebylo chleba, nebylo co jíst. Hlad zaháněl bobem, chleba neviděli už dávno. Když však i bob došel, kovář s kovářkou byli starostmi zoufalí. Smutnýma očima hleděli na pohublá tělíčka svých dětí. Jednou za soumraku se do kovárny někdo dobýval a volal “ Otevři kováři, nesu ti práci „. Kovář spěchal otevřít a úžasem zapomněl zavřít ústa. Před ním seděl na bílém koni rytíř ve zlaté zbroji. Vlídně se na kováře usmál a zeptal se “ Chceš hodně práce, že ? Máš ji mít. “ Do týdne mi ukovej tolik podkov, kolik jich unese kůň na hřbetě. Tady máš peníze na železo,“ řekl rytíř a odjel. Otupělému kováři trvalo než se vzpamatoval. Hleděl stále na tři zlaté, které mu rytíř dal. Potom spěchal k ženě a dětem s radostnou novinou, že budou mít zase dostatek voňavého chleba. Druhý den, časně z rána, jel kovář do Těšína, aby tam nakoupil železo. Kupci se divili nač kovář potřebuje v zimě tolik železa, ale kovář mlčel. Doma se hned pustil do práce, šlo mu to, radost se podívat. Kul podkovy, vybíjel v nich díry na hřeby a přitom si pobrukoval svůj oblíbený „ovjynzok“. Radost mu koukala z očí, že má práci na celý týden. Pot z něj jen lil, ruce mu umdlévaly, ale kovář nepolevil. A tak za týden právě v podvečer, byl s dílem hotov. V kovárně na zemi ležela hromada hotových podkov. Netrvalo dlouho a kovář slyšel, že se ke kovárně kdosi blíží. Tušil kdo a proto kovárnu honem otevřel. Byl to onen rytíř a hned se kováře ptal, je-li hotov. Po kladné odpovědi, rytíř kováři přikázal, aby dal podkovy do pytlů a naložil je na koně. Po malé chvilce bylo vidět, jak se od kovárny hnul průvod. Napřed jel rytíř na koni, za ním bělouš s naloženými pytli a nakonec šel kovář. Byla to dlouhá cesta, ale konečně vyšly z lesa a stanuli před velkou skálou. Rytíř mečem udeřil o kámen. V tu chvíli ve skále udělala trhlina tak široká, aby jí mohli těsně projít. Pomalu se sunuli úzkou chodbou, až se ocitli v prostorném sále. Po stěnách zde visela zlatá a stříbrná zbroj a podél jedné celé stěny byly kamenné žlaby. U nich stáli jeden vedle druhého krásní koně. Podél druhé stěny stály pevné dubové stoly a široké lavice. Na nich seděli rytíři, hlavy podepřené rukama, tiše spali. Kovář se tiše podivil :“ Taková kouzla v naší hoře „. Nejednou slyšel svého děda vyprávět, že jednou za sto let se jeden z rytířů probudí. Když zjistí, že dosud nenastala ta správná doba, opatří co je třeba a pak usne na dalších sto let. Z těchto úvah jej vytrhl rozkaz rytíře, ať se dá rychle do práce a oková všechny koně. Kovář nelenil a dal se do díla. Koně stáli klidně u kamenných žlabů a brali oves. Kovář zatím sundával staré a přibíjel nové podkovy s takovou zručností, že byla radost se dívat. Po skončení práce mu rytíř řekl, ať drží pytel a naplnil mu jej starými podkovami. “ To je tvá odměna, “ řekl “ a teď pojď „. Kovář posmutněl, v hrdle ho něco tlačilo, ale hodil si pytel na záda a šel. Chtělo se mu plakat , že bude v domě opět hlad a bída, ale mlčel a nereptal. Venku před skálou se s ním rytíř rozloučil slovy: “ Tady už cestu znáš, jdi s Pánem Bohem „. “ S Bohem „, pozdravil kovář a šel domů jen co noha nohu mine. Přemýšlel co řekne doma, že místo peněz nese staré železo. Radostně ho vítala žena i děti. Kovář si smutně sedl na lavici, rozvázal pytel a jeho obsah vysypal na zem. Jaké bylo jeho překvapení, když na zemi uviděl hromadu zlata. Teď bylo rázem po starostech, po bídě, po hladu. Myslíte si , že kovář zbohatnutím zpychl nebo zlenivěl ? Ne. Postavil si novou kovárnu, přikoupil pole, kravičku a v pilné práci hospodařil s rodinou ještě dlouhá léta.