Zámecký sedlák

Bylo to sto let po zničení hradu, který stával na jih od České Kamenice, na Zámeckém vrchu hrabaly dvě děvečky sedláka Hilbauera stelivo. "Koukni se tamhle !" zvolala najednou mladší a ukazovala na borovici. "A co mám vidět ?" "Někdo tam stoji !" "Nejsi praštěná ? Vždyť tam nikdo není !" řehtala se druhá. "Ba jo, odpřísáhnout bych to mohla, měl krátké kalhoty, žluté boty a modrý plášť s vysokým límcem, dobře jsem se všimla !" "No dobrá, ale jak to, že já nikoho nevidím ?" "To já nevím," přikrčilo se děvče, "ale byl tam, namouduši." Vtom přijel na Zámecký vrch Hlibauerův pacholek. Děvčata se hned k němu hnala a vyprávěla mu, co jedna z nich viděla, ale pacholek se jim vysmál. Když stelivo naložili a vůz se rozjel po svahu dolů, zůstali před borovicí koně stát a nehnuli se z místa, ať pacholek dělal co dělal. "To jsem blázen," kroutil hlavou a děvečky se po sobě ustrašeně podívaly. "Přivedu voly," rozhodl se pacholek a přivedl voly, ale ani ti se žebřiňákem nepohnuli. Mezitím se už setmělo a po Kamenici se rozkřiklo, co se na Zámeckém vrchu děje. S hospodářem sem přiběhla spousta zvědavců a každý se snažil přispět svou troškou do mlýna, ale ukázalo se, že jsou na tuhle zapeklitou věc všichni krátcí: koně i voli stáli jako do země vrostlí a kola se nepohnula ani o píď. "Pošlu pro našeho panáčka," povídal Hilbauer, "nejspíš se tu někdy něco stalo..." Duchovní přispěchal, až se mu komže mezi nohy pletla a pokropil borovici svěcenou vodou, spřežení oživlo, vůz se odlepil a rozjel se po vrchu jako po másle. Teprve tehdy děvečka Hilbauerovi řekla, že odpoledne viděla pod borovicí nějakého mužského: "Vypadal tak trochu jako sedlák, pantáto..." "Vypadal, ale zřejmě nebyl, holka," pokýval hlavou Hilbauer. "To nám tak scházelo: na Zámeckém vrchu straší !" Strašilo, a vydatně: na Zámeckém vrchu a v lesích u milířů objevoval se starý bezvousý muž v krátkých gatích, na nohách světlé boty a přes ramena šmolkový plášť s tuhým koženým límcem. Rázoval, jako by ho honili, a někdy se opíral o hůl. Strach z něho nešel a přece, kdo ho potkal, měl toho dost: zámecký sedlák byl bledý jako voskovice, v nehybném obličeji mu neklidně těkala malá černá očka a vanul z něho chlad jako z hrobu.

Jednou jel čeledín s volským spřežením k Horní Kamenici. Najednou stojí u cesty starosvětsky oblečený sedlák a dává mu znamení holí. "Copak se děje ?" zarazil čeledín voly. "Ó běda, teď se to stalo !" zaskučel staroch a zmizel. "Brr !" otřásl se čeledín, když dojel domů, rychle vypřáhl a rovnou za hospodářem. "Ale tys měl v hlavě vždycky slámu," řekl pantáta. "Jaképak strašidlo ? Udělal ti snad něco ? Neudělal ! Tak vidíš ! Strašidla se přece neobjevují jen tak pro nic za nic !" "No já nevím, pantáto, ale co tedy tím, ´teď se to stalo´ myslel ?" "Copak já mohu vědět, co mají ta tvoje strašidla v kotrbě ?" odbyl ho se smíchem hospodář, ale smích ho brzy přešel: ještě téže noci dostala jeho jediná dcerka vysoké horečky a k ránu už byla mezi andělíčky...

Od toho dne vyhýbali se lidé místům, kde se zámecký sedlák zjevoval, jako moru. A dělali dobře: komu se sedlák připletl do cesty, tomu se pokaždé přihodilo něco zlého: buď onemocněl on anebo někdo z domu a trvalo vždycky hrozně dlouho, než se trochu zmátořil. Uběhlo dalších sto let: starý Heller z Kamenického Šenova šel jednou večer z Filipova, kde měl koupit krávu. Nedohodl se však a vracel se s nepořízenou. Když šel přes louku pod Zámeckým vrchem, přidal se k němu stařec v prastarém selském kroji. "Dej Pánbůh dobrý večer," pozdravil Heller, třebaže se mu starý dvakrát nezamlouval. Sedlák ani necekl. "Taky do Šenova, taky ?" rozpřádal Heller řeč. Sedlák zase nic. "Ty stará šelmo," pomyslil si Heller, "tak se mi zdá, že máš spadeno na moje peníze !" Ale jen to domyslel, vyskočili z křovisek na svahu Zámeckého vrchu dva cikáni a už se sápou po Hellerovi. Vtom se starý sedlák začíná zvětšovat a zvětšovat, až je z něho obr; teď napřahuje kyj - cikáni zavřískají, nechají Hellera, a než bys řekl švec, jsou v tahu. Heller stojí a kouká na svého průvodce jako jelen: starý už vypadá zase jako předtím; jednou rukou si přitahuje zimomřivě ke krku plášť a druhou kreslí holí do prachu cesty veliký kruh. "Stoupni si do něj," vybízí Hellera. Hellerovi se teprve teď roztřesou nohy, ale vleze do kruhu a jenom úzkostně pošilhává po tajemném druhovi. "Tak. A teď už můžeš jít klidně domů, nic se ti nestane." Heller chabě přikývne, ale bojí se na zámeckého sedláka pořádně podívat: strašidlo je strašidlo, člověk nikdy neví, co se v něm děje - ale protože ví, co se sluší a patří, zakoktá: "Za-zachránils mi život, zaplať ti to Pánbůh..." Tu se vedle něj ozve hluboký vzdech plný úlevy, a když Heller pozvedne hlavu, stojí už na cestě sám. Od toho večera už tady ani nikde jinde nikdo zámeckého sedláka nespatřil.