O divoké honbě

Na kraji lesa u Merklína na Přešticku byla hájovna, zůstával tam starý hajný. Dobře si hleděl svého hájemství, pilně chodil po lese, pozor dával, aby lidé zvěř neplašili, škodnou stopoval a odstřeloval. Každou dobu denní bylo ho vidět v lese. Jen za prosincové noci nebyl by nikdo hajného dostal na obchůzku lesem. Ani toho třeba nebylo. Tou dobou se v té krajině nikdo do lesa neodvážil. To že tam divoká honba strašila. Za těch nocí, jak táhlo na jedenáctou, slyšeti bylo od lesa psí štěkot, lovců volání, loveckých rohů hlahol. Běda tomu, kdo by se byl v tu dobu octl v merklínském lese. Bylo by se mu stalo tak, jako tomu pytláku, který nedal na lidské řeči a jednou před vánocemi odvážil se v noci do lesa pro zajíčka. Ráno ho našli na lesní cestě pošlapaného a tak umořeného, že ani promluvit nemohl a do večera skonal.

Starý hajný sám také zkusil, co je divoká honba, a proto by za nic na světě nebyl šel v prosincové noci do lesa. To bylo tak: Seděl jednou v adventě doma, cosi na ručnici spravoval.

Hajná už dávno spala v přístěnku. Najednou z ničeho nic zvedne se venku vítr, až se stromy ohýbají, a vtom už slyšet, jak se divoká honba žene lesem blízko hájovny. Hajný, nedalo mu, otevře okénko, podívá se ven. Nerozeznal nic, jen viděl, jak se mezi stromy něco tmavého valí v jednom chumlu. A jak slyšel štěkot psí láje a pokřik „haló, haló!“, neudržel se a „haló, haló!“ zavolal. Ale sám se lekl svého hlasu a honem zavřel okno.

Za nějakou chvíli, když už venku všecko utichlo, a starý se chystal na kutě, zaklepal najednou někdo venku na okno. Hajný se podívá, venku v měsíčním světle stojí muž nějaký, ve zdvižené ruce drží zajíce a volá:

„Pomáhals honit, tady máš podíl!“ Ale hajný neotevřel, ani ven nevyšel, jen rukou ukazoval, že nechce. Tu ten muž roztrhl zajíce ve dví, zasmál se zlostným smíchem a vzkřikl:

„Tvé štěstí, žes nechtěl toho zajíce. Bylo by se ti tak stalo, jako jemu.“ Potom ten neznámý mrštil zajícem o zem a zmizel v tom okamžení.