Prohraná čertova sázka

Kolem místa, na němž kdysi stával hrad Rotemberk, jen kousíček za neznášovskou hájenkou, se rozkládá nádherný Císařský les. Je jaksi veselý, vzdušný, lahodí oku i všem dalším smyslům. A pak poutník dojde kolem pomníku republiky, který stojí na rozcestí dvou lesních stezek, do Panského lesa u lázní Velichovek.

A tenhle les je pravým opakem prvního. Smutný a tmavý, zkrátka smrkový. Na člověka zde padá jakási tíseň. Smutek. Je zde ticho, klid až hřbitovnÍ. Nikomu zde není - a prý ani nikdy nebylo - volně u srdce. Ještě v devatenáctém století se prý v Panském lese nacházely nepatrné rozvaliny jakéhosi stavení. Pomalu ale jistě zarůstaly maliním a ostružiním, do výšky se za sluncem táhly houštiny břízek. Říkalo se zde "V Kumbálku". A ty rozvaliny byly zbytky sázky, kterou zde kdysi uzavřel čert s místním sedlákem.

Kdysi před dávnými lety žil ve Velichovkách náramně lakomý sedlák. Pro hříšný mamon neváhal upsat svou duši čertu. Vymínil si celých třicet let čertovy služby a navíc si dal podmínku, že po oněch třiceti letech mu dá svou duši jen tehdy, vyhraje-li čert sázku, kterou spolu uzavřou. A čert ochotně všechno slíbil. Sedlák lakotil čím dál tím víc. Děti neměl, ženu utrápil hladem, sám se sotva najedl. Nikdo k němu do služby nechtěl, neboť by byl odsouzen k smrti hladem. Ale čert sloužil poctivě. Zlaťáky a stříbrňáky se lakomci jen hrnuly. Postupně naplnil všechny truhly, jarmary, bečky a všechny další nádoby, které ve stavení byly. Ale šťasten nebyl. Právě naopak.

Čím dál tím více trpěl strachem. Ne z čerta. Strachem, že mu jeho zlaťáčky někdo vezme. Strachem o zlato ani spát nemohl. A nikdo kolem nechápal, pro koho to vlastně ono bohatství střádá. To ale nevěděl ani on sám. To je právě to prokletí všech lakomců světa.

A čas nezadržitelně pádil. Třicet let uběhlo jako voda. A právě ve chvíli, kdy lakomec přepočítával již alespoň po tisící své poklady, vletěl do zešeřelé světnice čert. Samozřejmě stropem, jak se na správného pekelníka sluší a patří. Zadupal kopyty, šlehl ocasem do všech koutů, vycenil zuby a sedlákovi pod nos strčil umolousaný a promaštěný úpis. „Je tvůj čas, sedláku. O co se chceš vsadit?“ zařičel. Sedlák v klidu dopočítal svůj mamon, pak otevřel okna dokořán a vypustil všechen pekelný puch. Teprve poté pravil: „Dostaneš mou duši, jestliže do chvíle, než kohouti ráno poprvé zazpívají, vystavíš v Panském lese kamenné stavení bez oken a bez dveří, se střechou a komínem. Uvnitř ale aby bylo stále teplo a světlo. A dovnitř aby se chodilo pouze sklepem, do něhož by vedla jen tajná podzemní chodba, nejlépe ze vzdáleného dolu pod Rotemberkem.“ Čert zajásal. Tohle přece pro něho byla hračka. „Tak jen se, sedláčku, připrav na dalekou cestu do horoucích pekel,“ zachechtal se posupně. Použil stejnou cestu ven a dal se ihned do práce.

Kamení se rovnalo na sebe snad samo. Základy, podezdívka, jedna zeď po druhé ... Domek již tu stál, sklep i tajná chodba byly tam, kde být měly, komín i střecha se vztyčily v Panském lese. Ještě pec a bude hotovo. Do rána bylo ještě daleko, ale na lakomém sedlákovi nebyla vidět žádná úzkost, žádný strach. Když byl čert takřka hotov, použil sedlák svých znalostí z dětských let, kdy dokázal napodobit kohoutí kokrhání tak věrně, že vždy rozezpíval z mladické bujnosti všechny kohouty ve vsi. Třeba o půlnoci. Přiložil ruce k ústům a zakokrhal. A v tu chvíli mu odpověděli kohouti z celé vesnice. Čert se strašně rozzlobil, když uslyšel kokrhání. Viděl, že naletěl. Po léta nosil zlato, co se teď nalopotil a stejně sázku prohrál.

Hrozně proklel celé to místo v Panském lese. „Nikdo nikdy kromě tebe, podvodníku, zde nesmí bydlet a ty sám nebudeš moci umřít, smrt bude kolem tebe jen obcházet a ani tehdy, až si tě vezme, nebudeš mít pokoje.“ A v rachotu hromu a pekelném smradu zmizel. Mazaný sedlák se jen usmíval a žil pak ještě dlouho. Jenže čertovo prokletí stálo při něm. Byl již jako kostlivec a smrt ne a ne si ho vzít. Neustále se probíral ze smrtelných mrákot a když konečně po dlouhých útrapách zemřel, neměl ani pak pokoje. Strašil prý kolem Kumbálku devadesát let. Právě tolik let, kolik jich na zemi prohamounil.

A tak se čertova kletba naplnila.

Ani loupežníci, kteří ve velichovských lesích později řádili, sem nepáchli. Natožpak slušný člověk.