Ohnivý muž od Nových Dvorů

Je tomu už dávno, kdy v lese u Nových Dvorů na Budějovicku vídali ohnivého muže. Ten chodil nočního času po lese, jiskry z něho sršely, záře šla od něho. Dovedl lidi pořádně vystrašiti, a kdo nemusel, nešel v noci tamtudy. Povídali si lidé, že je to zakletý myslivec, který tam před lety býval a sužoval lidi. Byl to starý mládenec, dlouhán, vychrtlé postavy a snědých lící, zcuchanými vousy zarostlých. Nevlídný byl až hrůza, jen se mračil a huboval. Na lidi byl jako čert. Celý den chodil po lese, a běda ženě, kterou potkal s nůší chrastí na zádech. Hned nůž z kapsy, popruhy přeřezal, a když nůše s ramen spadla, kopnutím chrastí rozházel a nůši rozšlapal. Když zastihl lidi na houbách, zle se katil, že mu po lese zvěř plaší, houby jim rozhazoval a z lesa je honil. Tak i dětem na jahodách zle činil, džbánečky jim z rukou trhal, o strom rozbíjel.

Báli se ho tam všichni jako živého ohně. Jednou v parném létě strhla se bouřka, jaké dlouho v tom kraji nepamatovali. Přihnaly se po polednách těžké mraky, setmělo se náhle a s černavé oblohy blesk sjížděl za bleskem. Nebe se otvíralo v příšerném záření, hrom burácel bez přestání.

Zlého myslivce zastihla ta spoušť v lese daleko od myslivny. Nechtěl promoknout na kůži a schoval se pod starou jedli, jejíž husté větve až k zemi sahaly. Ale sotva tam chvíli byl, najednou se rozsvítilo a prásk! udeřil blesk do jedle, rozštípl její kmen a zabil myslivce pod ní stojícího. Teprve druhého dne našli jeho mrtvolu, hustým větvovím zakrytou.

Říkali si lidé, že to byl trest boží za všecku tu krutost a že teď bude v lese pokoj. Ale nebyl, aspoň ne v noci. Začal se tam zjevovat ohnivý muž, a lidé jináč nedali, než že to je ten kruťák myslivec. A báli se ho potom nejvíc pytláci, neodvažovali se za tmy do toho hájemství.

V Nových Dvorech žila tehda stará babka, říkali jí kvasničářka proto, že roznášela po vsích v putně kvasnice z panského pivovaru. Tuze jí ten obchod nenesl, jen tak, že těžký život obhájila. K jiné práci nebyla, ruce měla od dny zchromlé.

Štěstí ještě, že byla na nohy dobrá, že běhala čiperně. Jednou, bylo záhy z jara, přivstala si kvasničářka a pospíchala s putnou kvasnic, které si večer z pivovaru přinesla, do vsi za lesem. Když vkročila do lesa, byla tam ještě tma. Všude ticho, jen suché větvičky bábě pod nohama praskaly. Tu najednou z ničeho nic zaslechne kvasničářka za sebou protivný sykot a vidí, že se v lese osvětlilo. Ohlédne se a propánakrále! — za ní stojí ohnivý muž. Zůstala, jako když do ni hrom udeří. Krve by se byl u ní nedořezal. Svezla se na kolena, ruce sepjala a chtěla prosit; ale brada se jí třásla tak, že nemohla slova ze sebe vypravit. Popruhy svezly se jí s ramen, putna se svalila do mechu.

Ohnivý muž se zachechtal, že se lesem ozývalo. Chytil bábu za ruce, pozdvihl ji jako pírko a začal s ní vyskakovat a točit jí, div že z ní duši nevytřásl. Bába se dala do křiku, prosila, plakala, ale nic naplat, ohnivý muž držel ji pevně, vymknout se mu nemohla, rukama jí kroutil a skákal s ní jako divý tak dlouho, až klesla omámená a utancovaná k zemi.

Když se bába kvasničářka vzpamatovala a otevřela oči, v lese už svítalo. Ptáci se probouzeli a prozpěvovali. Bába dívá se kolem sebe, neví, co je s ní. Vidí, putna s kvasnicemi leží vedle na mechu, štěstí, že dřevěná zátka nevylítla a kvasnice se nerozlily! Vzpomene si bába na ohnivého muže a na ten šeredný tanec a jen se diví, že není od ohně pranic popálená.

Chce se zvednout, rukama opírá se o zem a tu, jémináčku! cítí, že ty ruce už nejsou zchromlé. Neví bába radostí co počít. Vstává, zvedá putnu, staví ji na blízký pařez, kleká k němu a navléká popruhy na ramena. Jako by jí do všech údů nová síla vjela, vstává s putnou a vesele pospíchá dál. Všude, kam toho dne bába kvasničářka přišla, povídala rozradostněná o tom, jak potkala k ránu v lese ohnivého muže, a jak on jí dnu z těla vytancoval. Nechtělo se lidem všude věřit, ale když jim bába ukázala zdravé ruce, které předtím byly zchromlé, nevěděli, jak si to jinak vysvětlit. Bába kvasničářka nepřestala děkovat ohnivému muži, že jí tak pomohl, a jen mu přála, aby došel vysvobození z toho zakletí. A stalo se tak za pár let. Také se o tom na Novodvorsku povídá. To jednou šel nějaký starý člověk v noci lesem do Nových Dvorů a spatřil v té tmě mezi stromy světlo, jak se rychle k němu blíží. Ohnivý muž — pomyslil si a vzal nohy na ramena.

Neměl už daleko na kraj lesa, ale staré nohy nestačily. Slyšel za sebou sykot a hučení a proto napínal všecky síly, aby ohnivému muži unikl. Vyběhl z lesa a dorazil stěží ke kříži, který tam stál na kraji u cesty. Klesl tam a objal rukama kámen a dřevo kříže. Vytřeštěnýma očima patřil na ohnivého muže, který se objevil mezi stromy. Jiskry z něho sršely. „Spas, Pane Bože, mě i jeho!“ vzkřikl stařík v úzkostech, a v tom okamžení uhasla zář, ohnivý muž zmizel. Byl tím zavoláním vysvobozen. Vzlétla na tom místě bílá holubička a zmizela nad lesem.

Od té doby už u Nových Dvorů ohnivého muže, zakletého myslivce nespatřili.