Jak Matka bož zbavila slepoty

Svahy Studence byly onoho léta obestřeny nepřirozenou, tíživou mlhou, která se líně převalovala mezi kmeny prastarých stromů. Slepý pasáček Matěj však cestu znal zpaměti – jeho prsty na pastýřské holi a bosé nohy vnímaly každý kořen i kámen. Pro něj byla tma domovem. Toho dne se však v lese rozhostilo děsivé, hrobové ticho. Dokonce i dobytek, jindy neklidný, ztuhl v nehybných siluetách jako vytesaný z kamene. Matěj ucítil závan ledového vzduchu a uslyšel tiché, rytmické bublání. Pramen. Srdce mu sevřel nevysvětlitelný, paralyzující strach. Cosi neviditelného v té houstnoucí mlze stálo přímo u vody a upřeně se na něj dívalo. Vzduch ztěžkl pachem tlení a staré hlíny. Matěj, ochromen únavou a podivným mrazením, které mu stoupalo po zádech, klesl na kolena. Chvějícíma se rukama nabral ledovou vodu z pramene a v zoufalé snaze zahnat ten děs si jí omyl obličej a unavené, prázdné oči. Voda ho spálila jako tekutý mráz. V tu chvíli mu v hlavě prudce křuplo. Černota v jeho očích praskla. Jako by mu někdo z očních víček strhl kusy staré kůže, Matěj poprvé v životě uviděl světlo. Nebylo to však slunce. Svět vyvstal z temnoty v šedavých, ostrých obrysech strašidelného lesa. Rozklepaný chlapec sklopil zrak dolů, k hladině studánky. To, co spatřil, mu vyrazilo dech z plic. Na dně tůně, pod vrstvou ledové vody, nehybně ležel obraz Panny Marie Bolestné. Její oči na malbě však vypadaly děsivě živé a z hloubky pramene se dívaly přímo do těch jeho – nových a spatřivších. Byl to zázrak zrozený z čisté hloubky noci, dar zraku vykoupený pohledem do hlubin něčeho, co přesahovalo lidské chápání. Zpráva o slepém pasáčkovi, který v temném lese našel zrak a spatřil tvář Matky Boží pod hladinou, se rozšířila jako mor. Lidé ze strachu i bezmezné naděje začali k prameni proudit v procesích, hnaní touhou dotknout se vody, která dokázala prolomit i tu nejtemnější slepotu.