O bílém havranovi

V Huzové žil kdysi sedlák se svou ženou Marií. Měli se velice rádi, nedařilo se jim špatně, ale přesto jedna věc kalila jejich štěstí. Marie nemohla mít děti, a tak jen sny, ve kterých běhávali malí caparti za sluncem a za smíchem, byly její útěchou. V těch snech viděla svět dětskýma očima, vše se jí zdálo krásné, barevné a vůbec se nedivila, že rozumí řeči zvířat i písním stromů, protože tak jako děti, vnímala věci, které člověk přes brýle dospělosti nevidí. A tak každé ráno bylo pro Marii jen čekáním na večerní příslib snů.Často se trápila tím že nemůže mít děti, a moc po nich celého srdce toužila.A jednoho dne přišel její manžel návrhem že by jsi mohli vzít za vlastního sirotka Kryštofa. Vychovávala jej stará kmotra.Žena byla velmi moc ráda a cítila že právě teď o tom co snila se stává pomali skutečností...

Za krátký čas přišel malý Kryštof do nového domova. Nevlastní rodiče jej zahrnovali láskou a péčí a chlapec k nim velmi přilnul.

Uběhlo několik let a z malého Kryštofa vyrostl statný hoch. Měl dobré a laskavé srdce, každému ochotně pomáhal, svým rodičům přinášel jen radost a všichni lidé jej měli rádi.

Mnohá dívka ze vsi po něm toužila a také Anna, dcera místního rychtáře, a vůbec neskrývala k němu svou náklonost a jednoho dne se tím svěřila otci. Že se do něj zamilovala, a že vůbec jsi ji nevšímá, jako bych byla jen vánek. Sotva na něho pohlédnu, odvrátí tvář, jako bych jej mohla uhranout,“ vzlykala Anna.Rychtář se zasmušil, jeho dcera byla to jediné, co měl na tomto světě opravdu rád. „Udělám pro tebe všechno, i kdyby to mělo stát život!“ rozhodl a v tu chvíli opravdu netušil, že se jednou změní jeho slova v hrůznou skutečnost.

Druhý den se vydal rychtář do sedlákova domu.Když rychtář vstoupil do chalupy, posadil se a začal povídat o tom, co trápí jeho srdce. Když skončil, sedlák, který přišel také přivítat vzácného hosta, pravil: „Ještě dnes si, rychtáři, promluvím se svým synem, jsem velmi potěšen přízní tvé dcery k mému chlapci. Ale to víš, Kryštof je poněkud plachý, určitě mu ani nepřišlo na mysl, že Anna ho má tolik ráda. Vše mu řeknu,“ slíbil a s rychtářem se dohodli, že na druhý den si může přijít pro odpověd.

Večer si sedlák zavolal svého syna. Neměl sice příliš radost, že musí vyřizovat přání někoho druhého, ale dělat posla dobrých zpráv přece neškodí cti ani Bohu. Tak synovi povídal o všem, s čím se mu rychtář svěřil. Kryštof poslouchal a protože byl z těch, kterým se vždy ústa otevírají čistě, řekl: „Je mi to opravdu líto, drahý otče, ale nechci se ještě ženit. Vím, že Anna je hodná dívka, určitě si zaslouží, aby ji měl někdo upřímně rád, ale já to být nemohu. Nevidím ji srdcem, ale očima a to nestačí.“ Kryštof se odmlčel, jeho otec jen pokrčil rameny a rozhodl se dále nenaléhat. Nepochyboval o upřímnosti jeho slov a také si vzpomněl na to, jak kdysi dávno on sám při prvním setkání s Marií nepotřeboval oči k tomu, aby uviděl lásku. Když druhého dne vstoupil rychtář do světnice, rozpačité ticho mu dalo dostatečnou odpověd. I beze slov pochopil vše. „Taková potupa, opovrhl mou dcerou, nadutec. Však počkej,“ mumlal si a zlobně opustil sedlákův dům. Zaslepen láskou ke své dceři a uražen v rychtářské duši, přísahal pomstu.

Jednoho dne se po vsi rozlétla smutná zpráva. Čeledín objevil časně zrána v jednom ze sedlákových chlévů mrtvou děvečku. Marie přivolána jeho křikem, přiběhla do chléva a s hrůzou pohlédla na zkrvavené tělo. Po chvíli doběhl také sedlák se synem. Kryštofovy oči se zalily slzami, když spatřil děvečku, kterou tajně miloval. Vzápětí se seběhli lidé ze vsi a dožadovali se potrestání vraha. Obrátili se na rychtáře, ten přistoupil k sedlákovi a hlas se mu chvěl nenávistí: „Co víš o tom neštěstí? Stalo se v tvém domě, neskrýváš někde vraha?“ Sedlák se po tom nařčení jen odvrátil a mlčel. „A co ty, Kryštofe, ty také nevíš, kde se skrývá vrah?“ rychtář se podíval na nešťastného mladíka. „On ji zabil!“ ozvalo se najednou z davu, který se rozestoupil a z jeho středu vyšel chlapec, sloužící u rychtáře. „Ty? No tak pověz, proč obviňuješ Kryštofa,“ řekl rychtář a všichni se ztišili. Chlapec začal povídat o tom, že v noci nemohl spát a tak se šel projít po vsi. Když míjel sedlákovo stavení, zaslechl tlumené výkřiky. Najednou se ze tmy vynořil Kryštof, pískal si jakousi písničku a v ruce držel nůž. Potom si klekl a začal čistit nůž o trávu. Kryštof chlapce nespatřil, protože ten se ukryl ve křoví. „Pane, myslím, že ten nuž nebyl od hlíny,“ začervenal se, když pocítil, jak se všichni na něho dívají.Marie vykřikla: „Můj syn je nevinný! Celou noc nevyšel z domu. Mám lehké spaní, probudí mne každý šelest, jistě bych ho slyšela odcházet!“ „Nu, uvidíme,“ pravil s úšklebkem rychtář, „můžeš nám ukázat místo, kde v noci Kryštof čistil nůž?“ obrátil se na chlapce. Ten hned zavedl všechny na ono místo. Mnoho očí zděšeně pohlédlo na zkrvavenou trávu. A už se ze všech stran ozývalo: „Zabte ho, vraha, smrt pro něj, zabte ho!“ Rychtář nechal nebohého Kryštofa odvést do šatlavy. Druhý den se sedlák s ženou dozvěděli, že Kryštof byl odsouzen k trestu smrti oběšením na Šibeničním vrchu nedaleko Húzové. Tak přišel den a nastala hodina, kdy se všichni obyvatelé Huzové sešli na Šibeničním vrchu, aby přihlíželi hrůzné podívané. Kat přivezl odsouzence k šibenici a položil mu oprátku kolem krku. Nebohý Kryštof sepjal třesoucí se ruce, naposledy pohlédl na svého otce a matku, kteří stáli se skloněnými hlavami daleko za davem a hlasitě zvolal: „Jsem nevinen, Bůh to ví a také dva lidé, stojící zde mezi vámi!“ Rychtář ho však nenechal domluvit a dal pokyn katovi k popravě.Davem projelo jakési mrazení, někteří měli vlhký pohled a na chvíli se jich zmocnilo dojetí. Ti otrlejší však začali hlučet a nabádat ostatní k odchodu, aby po cestě zadupali vzpomínku na výraz Kryštofových očí a překročili stín svých pochybností. Na popravišti zůstal jen rychtář se svým služebníkem „Tu máš. Za víc tvé křivé svědectví nestojí!“ A vtiskl mu do dlaně zlaťák.Když potom přicházel rychtář ke vsi, slyšel, jak lidé hlasitě křičí. Přispěchal a uviděl, jak na střeše jeho domu sedí velký, bílý havran. Rve zobákem šindele a bije mohutnými křídly.Rychtář zůstal stát jako přikován. Najednou havran vylétl na komín, oblohu proťal blesk a tom zděšení lidé zaslechli od Šibeničního vrchu hromové volání: „Hej, rychtáři, ty ted dobře poslouchej!“ Havran pohlédl na rychtáře, v lidských očích měl výraz Kryštofova smutku a ozvalo se: „Trestu neujdeš!“ Mohutný pták zamával křídly a odletěl. Rychtář se zapotácel a padl k zemi. Oči obrácené, ústa bolestně stažená, mumlal cosi o lítosti, ale už bylo pozdě. Pozdě na všechno. Druhého dne rychtář zemřel v příšerných mukách. Tak končí tato stará pověst a kdo ví, jestli se od těch dob objevil ještě někomu na střeše jeho domu velký bílý havran, který mu připomněl, že od trestu nevede žádná cesta zpět.