Kočičí smrk

Snad žádné jiné místo v lese nezaměstnávalo od pradávna mysl obyvatel Ašska tolik, jako Kočičí smrk. V posledních desetiletích zůstal v těch místech po něm ještě vykotlaný pařez. Dnes zakrývá jeho trouchnivějící zbytky hromádka kamení, více již z něho není vidět. Bylo tam od nepaměti nevlídno a ti, co se k tomuto osamělému lesnímu místu přibližovali, byli většinou sevřeni pověrčivým strachem. Jednou musel jeden dolnopasecký sedlák dopravit těžce nemocného koně k pohodnému, jehož usedlost ležela na půl cesty mezi Krásnou a Podhradím. Starostmi úplně sklíčený sedlák táhl, zadumaný strnule do sebe, svého nemocného koně za sebou. Jeden přátelský soused mu cestou pomohl, takže byl kůň konečně šťastně dopraven k pohodnému. Zde se ochotný soused rozloučil a šel po silnici zpátky do Podhradí, kde měl ještě něco obstarat. Politováníhodný majitel koně se ale od pohodného dověděl, že si jeho koníček zaklusal dnes naposled, a že pro něj není žádný jiný lék, než rychlá smrt. Tímto východiskem zdrcený vydal se sedlák v hlubokém zadumání na cestu domů. Stoupal pomalu nahoru příkrým protilehlým svahem Háje. Ještě nikdy mu nepřipadala cesta nahoru ke Kočičímu smrku tak těžká, ještě nikdy netrvala tak dlouho. Nemyslíc na nic jiného, jen na svého milého koníčka, ocitl se najednou před starým pařezem, který podle mínění lidí zbyl po starém lesním obru, Kočičím smrku. Dávno jej již zase zastínily jiné stromy, které svými korunami zakryly světlo. Sedlák vrhl s obavami bázlivý pohled na mohutný pařez, ale hrůza! Seděl tam šedivý mužíček, který ho upřeně sledoval. Sedlákovi začal běhat mráz po zádech a nejraději by se rozběhl přes hrboly dolů. Tu ho napadlo, že mužík lidem, kteří odtud utíkají, rád vyskakuje na záda. Šel tedy s tlukoucím srdcem váhavými kroky k mužíčkovi. Přemýšlel, jak se má zachovat a rozhodl se zdvořile ho pozdravit. Mužíček však neučinil stejně a pozdrav neopětoval, ba ani nepoděkoval. Když viděl, jak se sedlák kolem plíží a jak mu vyráží pot na čele, řekl: „Nediv se tolik, že jsem ti neodpověděl na pozdrav! My dva se ještě dnes sejdeme.“ Sedlák vzal nohy na ramena a utíkal odtud, jak jen mohl. Celý rozpálený a zničený dorazil domů. Jeho paní již z výrazu obličeje poznala, že se mu přihodilo něco zlého. Uvařila mu dobrý čaj. Mezitím sedlák padl na postel a sklíčeně vyprávěl, co se mu u Kočičího smrku přihodilo. Uprostřed noci paní probudilo mužovo strašné naříkání. Rychle zapálila petrolejku a posvítila na muže. Přikrývka létala nahoru a dolu, muž se převaloval sem a tam, lapal po vzduchu a utrápeně vyrážel: „Šedivý mužík. Podívej, je tu. Teď mi sedl zase na prsa.“ Žena nadzdvihla peřinu a mužovi domluvila. Ten se potom trochu uklidnil. Ještě jednou byla paní probuzena ze spánku. Znovu bědoval manžel kvůli šedivému mužíčkovi. Ona ale neviděla nic, přestože rozsvítila a vše důkladně prohlédla. Jen pod peřinou muže něco dusilo, že to byla hrůza. V následujících dnech přišlo několik srdnatých sousedů, kteří u nemocného drželi v noci stráž. Když se tato událost ve vsi rozkřikla, neměl nikdo více odvahu kolem Kočičímu smrku projít. Většina lidí toto místo raději obcházela. Celá vesnice se sjednotila na tom, že šedivý mužíček musel být starý papírník. Obcházel prý kolem Kočičího smrku za to, že přesadil mezník. Jiní se zase domnívali, že to musel být skřítek. Zkrátka, každý to věděl nejlépe, ale nikdo neznal pravdu. Ještě několik let muselo projít, aby se vše ujasnilo a neklidný duch u Kočičího smrku konečně našel svůj klid. To žil v Dolních Pasekách jeden počestný starý muž, statečný při práci, ale statečný také při popíjení, když k tomu našel pár dobrých chlapíků. Ten byl za svými obchody v Aši, a protože měl žízeň, vypil tam několik sklenic piva. Při cestě domů sešel na nesprávnou cestu, belhal se ale stále rovně dál, a tak se ocitl najednou u pověstného starého pařezu, u Kočičího smrku. Nenechal se tím ale vyděsit, protože když by na to došlo, popral by se i s čertem. Jak teď stál kamarád z mokré čtvrti na křižovatce a rozhlížel se, aby se zase nevydal špatnou cestou, viděl vedle stát papírníka s těžkým kamenem na zádech a slyšel ho vzdychat: „Kam já s ním, kam já s ním?“ Tu zahulákal bodrý starý svým pivním basem, a každý musel poznat, jak dobře to míní: „Tak zahoď zase svůj kámen tam, kde byl předtím!“ Sotva dořekl, bylo už uděláno a neklidný duch zmizel se slovy: „Děkuji ti, děkuji ti na věky.“ Od té doby mohl jít kdokoli bez obav kolem Kočičího smrku, duch byl vysvobozen navždy.