O Adolfovice mouše

O adolfovické mouše Je tomu dávno, asi tak 721 nebo 835 let, možná i déle nebo méně, kdy v adolfovickém hradu vládl rytíř Albert. Jinoch zpustlý, divoký a vousatý, známý od hor až do vzdálených rovin vidnavských a nysských, protože všude byl, všechno viděl, navíc kradl jako straka, rval se pro každou maličkost, ale především líčil na sličné dívčiny, které většinou unášel do svého hradu. Tam s nimi zacházel jako s otrokyněmi a za nějaký čas je vyháněl do lesů. Některé z nich trefily domů, jiné se přidaly k divoženkám. Tehdy se v podhůří lesy natahovaly jako koberec, rolovaly se z hor až k říčce Bělé, ve které bylo pstruhů jako kamenů, srnci, jeleni a laně chodili po lese ke křišťálovým studánkám jako po promenádě a nebýt loupežníků, sýčků, svatojánských mušek, meluzín, skřítků, bylo by zde příliš ticho a nudno. Také různí poustevníci a čarodějové se potulovali hvozdy, pojídali bylinné kořínky, upíjeli z pramenů a jen občas se vydali k lidskému obydlí, aby zahnali hlad a zimu. Jeden takový kouzelník, zvaný Kecka, navštěvoval různé dvory, domy i chatrče a v sychravém dnu, kdy by ani psa nevyhnal, zabušil na vrata Albertova chátrajícího hradu. Rytíř poslal otevřít starého sluhu, který zde prožíval dny hojnosti i dny strádání. Když uviděl zbědovaného návštěvníka, pustil ho bez vyptávání. „Uveď mě k pánovi,“ požádal Kecka, „mám pro něho nové zprávy.“ Sluha si pomyslel svoje, že Kecka ví nanejvýš o divokých včelách, jinak bude spíš všechno očekávat, ale kouzelníka přivedl k rytíři. „Vítám tě, ty starý košťále, potí se ti zimou kosti, viď? Jen se neupejpej a posaď se. Když dokážeš svá kouzla, můžeš tady být až do jara. Hej, Kuňko, dones další pohár!“ Kunhuta, řečená Kuňka, neochotně se zvedla a přinesla pohár. Seděli a pili, pili a seděli, pak už se při pití natáhli, Kecka usnul a Albert šel za Kuňkou. Ráno všichni dlouho spali, pak dlouho jedli a zase dlouho pili. A dlouze si vyprávěli. Albert vyprávěl o svých dobrodružstvích, o krásných dívkách, Kecka po příhodě s lesními vílami už mohl přidávat jen něco o divočácích, kunách, mazané lišce, a tak po chvíli začal Albertovi závidět a přemýšlet o tom, jak by se mohl stát Albertem, mít všechno, o čem Albert tvrdil, že je nejsladší, nejkrásnější, nejvoňavější, nejchutnější. Až se olízl, když si to vše jen trochu představil. Vymluvil se na zvláštní nemoc bronchitidu, které dnes říkáme zánět průdušek, a šel si uvařit pradědovský čaj. Upíjel a přemýšlel, opakoval si různá kouzla, jak udělat z kozla paví oko a ze sedmikrásky šicí stroj, ale pořád nemohl přijít na to, jak proměnit Alberta v mouchu a sebe v Alberta. Říkal si čáry máry, čury mury, abraka dabraka, hunty punty, čoro moro, orom oroč, fausty chlasty, ale pořád nebyl spokojen. Pak si vzpomněl, že k tomu kouzlu bude potřebovat bylinu, kterou si nasušil a schoval v jedné jeskyni. Pro ni si dojde a pak bude čoro moro! Náhle se mu rozsvítilo. Otevřel okno, řekl třikrát krá, krá, krá a už byl havranem. Zakroužil nad hradem, zaskřehotal a zamířil k jeskyni. Přímo od nosu k jeskyni to nebylo daleko. V jeskyni vzal do zobáku několik uschlých bylin a letěl jak o závod, aby mu nezavřeli okno. Naštěstí Kecku nikdo nehledal. Vletěl do světnice, třikrát nebo víckrát zakrákal a měl zase svoji podobu. Radostí ani nezavýskl, aby to nebylo kouzlo, které by ho mohlo proměnit třeba v myší hovínko. Vrátil se za rytířem, poslouchal o jeho udatnostech a pozoroval Kuňku, která na něho několikrát vyplázla jazyk. „Mám pro vás vzácnou bylinu. Čaj z ní zbaví kašle a ještě dodá sílu,“ dodal úlisně a šel pro byliny. Druhý den se vyspal do růžova a vůbec si nestěžoval na bronchitidu. Ale rytíř nějak kašlal. Za chvíli byl čaj hotov. Kouřilo a vonělo z něj jako z kadidla. Rytíř chodil, čichal, foukal a prskal, až si pořádně přihnul. V tu chvíli řekl čaroděj „tse-tse“ a z rytíře byla moucha. Žlutá, vlastně zlatá, velká jako holubí vejce, začala zuřivě létat a bodla nejdřív Kuňku. Ta chvíli pouze poulela oči, jako kdyby se napila bolehlavu, pak spadla do křesla a usnula. To čaroděje vyděsilo, ale ještě víc to, že si nemohl vzpomenout na žádné kouzelnické čáry. Proto popadl Kuňčin šátek a začal honit mouchu. Vlastně se honili oba. Za chvíli začala moucha posedávat, byla unavená. Několikrát usedla k poháru, kde byl zbytek vína. Určitě měla žízeň. Kecka jí nedopřál odpočinku. Jen si usedla, už se po ní oháněl šátkem. Když si znovu přisedla na okraj sklenice, potichu se přiblížil a rychle přikryl sklenici šátkem. Moucha začala bzučet jako celý včelí úl, ale vše bylo marné. Sklenice se jí stala vězením. Kecka vzal sklenici s bzučící mouchou a sešel do sklepa. Tam našel prázdný sud, do sudu vložil sklenici a sud upevnil víkem. A bylo mu jako vítězi po urputném boji. Nahoře ve světnici pořád spala Kuňka. Protože měl v hlavě jiné plány, třikrát zahuhňal, třikrát zakuňkal a Kuňka se probudila. Nařídil jí, aby se přichystala na cestu, nasypal jí do uzlíku Albertovy zlaťáky a poslal domů k mamince. „A nikomu ani muk, jinak přijdu a udělám z tebe žábu,“ řekl jí na rozloučenou. Kuňka slíbila, na nic se neptala a pospíchala, jak nejrychleji uměla. Kecka zatím přemýšlel, jak se stát mladým a krásným, aby si užíval jako rytíř Albert. Nejlepší by bylo, kdyby získal jeho podobu. Ale na žádné čarodadlo či zaklínadlo si nevzpomněl. Ale byli tu jeho kolegové – pekelníci. Slíbil jim všechno, jen ať se podobá Albertovi. „Mocnosti pekelné, pomozte,“ volal do ohně v krbu. Zahřmělo, kouř zaplnil místnost a uprostřed stál v červeném plášti kníže pekel. „Žádáš nás o pomoc. Už delší dobu sledujeme, jak nám fušuješ do práce. Pomůžeme ti, ale máme dvě podmínky: přestaneš s čarováním a do roka se oženíš s dívkou, která tě bude mít ráda. Jinak budeš v pekle dělat všem čertům manikúru.“ „Slibuji, všechno splním,“ skuhral čaroděj. Čert se zachechtal a v dýmu se ztratil. Kecka se podíval do zrcadla a nevěřil svým očím. Zavolal starého sluhu. „Co si přejete, pane Alberte, mám donést nové víno?“ „Osedlej koně, zajedu si do vsi,“ odpověděl Kecka a radostí si zamnul ruce. Pak bylo vše jako dřív, když vládl pravý rytíř Albert. Děvčata z okolních vesnic se bála vycházet, ta nejhezčí se mazala popelem. Pod Červenou horou žila v hájovně Helenka. Děvče voňavé jako mladý les a krásné jako lesní víla. O ní se Kecka dozvěděl a po ní zatoužil. Chtěl však na ni vyzrát, aby ho nepoznala. Zapomněl na pekelníkovo varování, že nesmí čarovat, zahuhlal, zamručel a byl z něho myslivec. Jenže vzápětí zaburácelo a byl tu druhý myslivec. „První podmínku jsi nesplnil, proto se ti roční lhůta zkracuje. Zbývají ti už jen tři dny. Když se neoženíš, budeš v pekle. Ale to není všechno, jak ještě poznáš.“ Kecka ani nenaskočil na koně a šel zkroušený k hájovně. Z hájovny vyběhla Helenka krasavice a pak zavolala: „Tatínku, pojďte ven, přišel nějaký starý pán, asi něco hledá.“ Tak tohle je můj konec, pomyslil si Kecka, protože čert mu přidal jeho pravé roky. Nechal se pozvat, upíjel borůvkové víno a všelijak se vyptával a pořád se díval po Helence. Helenka už byla celá nesvá, otec se mračil a host byl čím dál víc smělejší. Když dopili borůvkové víno, načali ostružinové, pak malinové, jeřabinové, a to už Kecka přímo blábolil, až usnul. Vynesli ho do seníku a seník zamkli. Tam starý Kecka spal tři dny a tři noci. To byly právě ty tři dny, které mu zbývaly do doby, kdy se měl oženit. Třetího dne spadly z Červené hory mraky jako měchy, zaburácelo, zablýsklo se jako nikdy a celý seník se propadl. Když bylo po bouřce, na dně propasti otec s Helenkou našli hroudu zlata. Adolfovický hrad pak pustl, služebnictvo odešlo za jinou prací a při jedné bouřce, kterých zde v horách je mnoho, blesk zapálil chátrající hrad. Ohořelé zdi se rozpadaly a propadaly, kameny začaly obrůstat mechem a trávou. Lidé se tomuto místu vyhýbali, prý i za bezvětří zde něco bzučí, jako by vítr brousil skuliny mezi kameny. A také se vyprávělo o pokladech, které jsou pod hradem ve sklepení. Snad Kuňka kdysi dávno něco prozradila a lidé přibarví vyprávění všemi možnými i nemožnými barvami. Jednou na Velký pátek mladá a odvážná vesničanka vzala motyku a šla ke zřícenině. Obcházela celý kopec a zdálo se jí, že z jednoho místa slyší jakési silnější syčení či bzučení. Začala odkopávat drny, až narazila na malý otvor. Odvalila několik kamenů a před ní bylo tmavé sklepení a světlo z venku osvětlovalo jakýsi sud. Snad je v něm poklad, pomyslila si a uhodila do něj motykou. Sud se rozpadl a vyletěla z něho velká zlatá moucha, která promluvila: „Když mě pohladíš a políbíš, dostaneš plno zlata.“ Dívka se zalekla, ale pak se posunula k mouše. Vždyť vlastně pro poklady přišla. Pomalu, pomaličku přibližovala ruku k mouše. Když ji pohladila, zdálo se jí, že vložila ruku do kopřiv a do trní. „Neboj se, ještě mě polib,“ žadonila moucha. Dívka se štítivě blížila k mouše, ale vzhled mouchy ji tak vyděsil, že vykřikla zděšením, obrátila se a z posledních sil vyběhla ven. Za ní se sypalo kamení, skála se valila jako povodeň. Ještě dnes na Velký pátek, když přiložíte ucho na kameny, je slyšet slabé bzučení. Ale nejspíš se země probouzí jarem.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?