Z obrových pantoflů

Tři obři se vydali do světa, že si vyhledají vhodné sídlo. Mílovými kroky se brouzdali v mořích, překračovali hory a lesy, až se jim zalíbilo uprostřed Moravy na Drahanské vysočině. „Zde si vystavíme hrad. Odtud uvidíme daleko a na všechny strany bude blízko. Skála dá pevné základy, pod hradem uděláme sklepy.“ Tak se obři rozhodli a hned se dali do práce. Byla velmi těžká i pro obry. Lámali skaliska a přenášeli, vršili je na vysoké hradby, hlubiny šedých vápencových skal rozervali děrami a rozsáhlými dómy; křivolaké průrvy, průchody a síně se proplétaly v podzemích temnotách, jimiž táhly průvany z vysokých komínů s povrchu.

Na ochranu bosých nohou před ostrými hranami tvrdého staviva a před třískami pahýlů po ulámaných stromech si pořídili pantofle. Pracovali horlivě a těšili se na ukončení stavby. Jednou za poledne odpočívali. Tu povídá jeden: „Zaskočím tam k potůčku umýti si nohy,“ a několika skoky byl u řeky Moravy, sedl na břeh, vyšplouchal nohy a potom se natáhl do trávy na výsluní a usnul. Až se probudil, poznal, že velice zaspal a že přijde pozdě do práce. Proto dlouhými skoky hleděl vynahraditi promeškaný čas. Ale o „Kozí horku“ ve spěchu silně zakopl, div se nesvalil. Nabralo se mu při tom plno hlíny do pantoflí a ta tlačila. Zul pantofle, vyklepal z nich hlínu a spěchal za druhy. – Hlíny vysypané z obrových pantoflů byl hodný kopeček. Dosud jej lze viděti na dědických „Padělkách“ směrem k Drnovicům.