O založení kláštera Koruna sv. Marie

Pan Boreš z Rýznburka, držitel panství třebovského, vyjel si jednou na lov do lesů při řece Sázavě. Psi vyštvali statného jelena, jenž utíkal ke sráznému břehu nad řekou, skočil do řeky a přeplaval ji. Náruživý lovec pustil se na koni za ním. Ale ve skoku narazil hlavou o větev buku a upadl v bezvědomí. Kůň přiběhl do třebovského hradu bez pána. Ihned byla rozeslána hradní čeleď, aby ho hledala po celém okolí, ale marně.

Nablízku místa, kde se to neštěstí stalo, přebýval poustevník Budivoj. Ten uviděl uhánět osedlaného koně bez jezdce a tušil neštěstí. Proto šel tím směrem, odkud kůň vyběhl, a brzy nalezl pána v houští polomrtvého. Ohledal jeho rány, vymyl je a volal o pomoc. Ale nedovolal se nikoho, a tak sám běžel do vsi sehnat pomoc a potom přenesli pána do poustevny.

Mezitím vesničané šli zvěstovat do třebovského hradu, co se udalo, a bezvědomého pána Borše pak čeleď dopravila na hrad. Tam jej potom poustevník, který ho našel, sám opatroval. Nemoc pána Borše trvala dlouho. Když se konečně z bezvědomí probral, prvá slova, která pronesl, byla: „Kde je ta paní s korunou na hlavě, co se tak líbezně na mne dívala?“ Ve své dlouho trvající nemoci nebohý pán asi blouznil. Když se konečně uzdravil, rozhodl se, že na památku svého zachránění dá vystavět klášter pro dvanáct poustevníků, právě tam, kde se mu dostalo první pomoci.K obživě mnichů daroval polovinu blízké vsi Tátenice, počtem čtyřiadvaceti lánů, jakož i čtyři lány a mlýn ve vsi Třebářově.