O rudých květech

Za jarních a letních nocí, kdy měsíc postříbří celé labské údolí, chodívá prý po svazích Deblíku krásná víla s rozpuštěnými plavými vlasy. Má bílou, splývavou řízu, takže v měsíčním svitu by si jí mnohý nepovšiml, nebýt krve, která víle prýští neustále s prsou. Krev zůstává po nočním přízraku i jedinou stopou, neboť tam, kde ulpí kapička, vyroste do rána krvavě rudý kvítek. A tyhle kvítky označují místa, kudy se poutnice ubírala. Lidé o setkání s ní nestojí, i květům se vyhýbají, poněvadž podle jednoho dávného příběhu přinášejí neštěstí.

V Sebuzíně žil kdysi chudobný pasák a ten se zamiloval do dcerky zámožného rychtáře. I dívka měla mládence ráda, ale tatík rozhodl, že se stane nevěstou bohatého litoměřického kupce. Marně pasáček přemýšlel, jak by změnil rychtářovo rozhodnutí, marné byly dívčiny slzy. Pomalu se blížil den svatby. Právě v předvečer té události vyhnal pasák své stádečko na Deblík. Zatímco se ovce popásaly, on smutně koukal do údolí na rychtářovo stavení. Prodloužily se stíny a nastal soumrak, mládenec však seděl stále na svém místě jako přikovaný. Vyšel měsíc, zalil krajinu svou září a ticho rušilo jen šumění nočního vánku v korunách stromů. Najednou padl na pasáčka stín, rychle zdvihl hlavu a spatřil, že se nad ním sklání krásná paní v bílém s rozpuštěnými vlasy. Pak si ale povšiml její strašlivé krvavé rány v prsou a hrůzou se mu zatajil dech. V té chvíli přízrak promluvil:

„Znám tvé trápení, a proto jsem přišla. Chceš-li, aby se stala rychtářova dcera navěky tvou, musíš uvít věneček z krvavého kvítí, které tu ještě před úsvitem vyroste. Věneček pak polož nevěstě na hlavu..." Po těch slovech bílá paní zmizela jako dým a pasáček nevěděl, zda bdí či sní. Přesto zůstal na místě. Když se noc nachýlila k ránu, vyrazily ze země červené květy. Honem je natrhal, uvil z nich věneček, a sotva utáhl poslední stonek, začalo svítat. Mládenec se vydal jako ve snách na cestu do Sebuzína. Ovce nechal žalostně bečet na kopci, sám ale pospíchal, krvavý věneček v ruce, rovnou cestou k rychtářovu stavení.

Cítil, že se v něm zmáhá podivná horkost, a když došel k vesnici, smysly ho už opouštěly, z posledních sil klopýtal ke známým vratům... Ty se jako na zavolanou otevřely, aby mu vyšel v ústrety svatební průvod.

Pasáček však vnímal jenom nevěstu. K ní došel, položil jí na hlavu věneček a bez dechu padl na zem. Než se mohli svatebčané vzpamatovat, klesla jako podťatá vedle svého milého i dívka.

Oba čarovné kvítí usmrtilo, a tak se vyplnil slib neblahé bílé paní, že budou navždy spolu.

Od té doby ji už nikdo nespatřil, ale krvavé kvítky hvozdíku, které během léta je vidět v kopcích nad labským údolím, dodnes prozrazují, že tudy stále prochází.