Kočičí shromáždění u Duban

Jel jednou časně, ještě přede dnem, člověk jeden z Duban u Libochovic do křesínského mlýna na mletí. Když přišel pod vrch Rohatec, dívá se na pastvisko u cesty, měsíc tam svítil, slyší kočičí mňoukání a mručení, a vskutku tam byla síla koček pohromadě. Dívá se ten člověk, co by to znamenalo, a tu pozná mezi nimi dubanského starosty velikého kocoura, Mrňour mu říkali. A ten kocour, ku podivu, ozval se lidskou řečí: „Hej, člověče, kam tě cesta vede?“ Mleč se tak vyjevil, že bez rozmýšlení jako člověku odpověděl tomu kocouru:

„Do Křesína, do mlýna.“ A tu mu ten veliký kocour povídá: „Řekni tam kocouru, ať přijde zítra na pohřeb! Ale nezapomeň!“ Polekaný mleč pospíchal, aby byl odtamtud. Přijde do křesínského mlýna a hned povídá stárkovi, co se mu přihodilo. Stárek nad tím kroutil hlavou a potom řekl: „Chcešli ty to vzkázání vyřídit?“ „Jak bych nechtěl?“ mleč na to, „však mi přikazoval, abych nezapomněl! Ještě by se na mě všecky kočky sběhly, až bych šel domů!“ „Jdi tedy do sednice, tam kocoura najdeš!“ Mleč šel do sednice, mlynářka tam vaří snídaní, ptá se ho, co by chtěl. A milý mleč povídá, že má něco vyřídit jejich kocouru. Mlynářka tu chvíli jináč nemyslela, než že se tomu člověku kolečka popletla. Ale mleč už shlédl kocoura, který se na peci vyhříval, a povídá mu hezky nahlas: „Slyšíš, starý? Vzkazuje ti Mrňour z Duban, abys přišel zítra na pohřeb.“

Jak to mleč dořekl, kocour hup! s peci, druhým skokem do okna, tabulku v okně prorazil a ten tam. Mlynářka láteřila, ale když jí mleč všecko pověděl, jen se divila. Ten kocour už se v křesínském mlýně nikdy neukázal.