Sto stříbrných

V pozdních nočních hodinách vracel se domů markvartický povozník: seděl na kozlíku jako nedoříznutý houser a každou chvíli hlasitě zavzdychal. "Pěkně jsem dostal po gatích, jen co je pravda," říkal si. "Ta moje baba bude do stropu skákat, až jí ukážu kapsy. Sám čert mi napískal, abych k těm nešťastným kartám sedal ..." Když zabočil na cestu, vedoucí z Jánské k Rabštejnu, uviděl jít před sebou rozedraného žebráka se splasklou mošinkou: opíral se o sukovici a levou nohu za sebou táhl jako přišlápnutý chrobák. "Hej, počkej, starý, svezu tě," zastavil povozník, "kam máš vlastně namířeno ?" "Tam co ty," zahuhňal stařík a podivuhodně hbitě se vydrápal na vůz. Povozník si pomyslel: dělám čím dál, tím líp. Žena mi oči vyškrábe, až jí místo peněz přivedu na nocleh tady toho darmožrouta, ale co s dědkem ? Vypadá, jako by šváby louskal... No, v nejhorším mu ustelu v kozím chlívku... "Hele, kolik bys potřeboval, aby ti ta tvoje dračice nehrála bandurskou ?" ozval se zčistajasna žebrák. Copak je ten dědula vševědoucí ? Povozník se na něho vyjeveně ohlédl a zůstal jako z brku vyražený: místo otrhaného šmatlavce sedí na voze mladé čertisko s růžky sotva palec dlouhými, s mohutným skobovitým nosem a s řídkou kozí bradkou. V bezchlupých prackách drží obřadně svitek pergamenu a za štětinatým uchem má zastrčeno husí brčko. Strachu z něj jde právě tolik, co by vrabec unesl na ocásku. Po pravdě řečeno, povozník má co dělat, aby nevyprskl: namouduši, s takovým čertovským houdětem se ještě nesetkal ! Tváří se však, jako by nic pozoruhodného neviděl ani neslyšel, a povídá rozšafně: "Kolik bych potřeboval ? Inu, to bych si musel nejdřív trochu v hlavě sesumírovat... Tak dejme tomu deset tolarů, ty by to spravily, alespoň myslím..." "Jenom ? Můžeš mít desetkrát víc !" sváděl ho čertík. "Můžeš mít sto stříbrných tolarů, a hned, povídám !" "Ale neříkej," diví se naoko povozník, "jakpak to ?" "Jakpakto jakpakto," mektá nakvašeně čertisko a mává povozníkovi před nosem pergamenem, "tadyhle se mi podepíšeš, a máš sto dukátů v kapse, no !" Povozník nepustí z kostrbaté cesty oči ani na vteřinu. Najednou povolí opratě a řekne: "Jenomže to ti mohu věřit a taky nemusím, víš ? Co když náhodou podepíšu, a ty mi pak s tolary upláchneš ?" Čertisko pohoršeně zavřeštilo: "My držíme slovo, ty ! Odjakživa !" A za chvíli mírňounce: "Tak co, povozníku - podepíšeš, řekni ?" "Neřekl jsem přeci, že ne," říká povozník - a vtom ucítil, jak mu pravá kapsa ztěžkla a táhne dolů. Spokojeně se ušklíbl, práskl do koní, vůz strhl doleva a vzápětí zastavil. "Co stavíš zrovna tady, člověče," ošívá se čert, "popojeď kousek !" "Nevím proč," dělá hloupého povozník, "tady je přeci nejpříhodnější místo !" Seskočí z vozu, překročí mělký příkop a opře se zády o obílený podstavec kříže: "Tak polez zčerstva, podepíšu ti to !" Ale čertisko dřepí jako přilepené, šije sebou a zlobně koulí očima: "Popojeď, slyšíš ?" "Nač by ?" směje se povozník a nenápadně potěžkává pravou kapsu, "je tu přece líp vidět a navíc si tady mohu to tvé slavné lejstro pořádně rozložit ! Tak pojď a nezdržuj !" "Však nebudu !" zasípal čert a než se povozník nadál, koně zafrkali, třeskli kopyty a vyrazili. Vůz zběsile zarachotil, zpod kol vyletěly snopy modrých jisker a za chviličku viděl už oněmělý povozník jenom ohnivý bič, zuřivě práskající nad mizejícím spřežením...

Za svítání spatřili sekáči z Jánské, jak u křížku na cestě, co vede k Rabštejnu, sedí markvartický povozník, pochichtává se, jako by měl švába na mozku, a z pravé kapsy neustále loví nové a nové kousky rezatého železa. A nedaleko na louce leží na padrť rozbitý povoz a místo koní vězí v ohlávkách dva chcíplí kocouři.