O ošizeném šafáři

Zlé byly časy, kdy lid poddaný byl povinen robotou své vrchnosti. Také proto, že ti, kdo při robotě dohlíželi, bývali tuze přísní. Oddechu lidem nepřáli, často i karabáčem pobízeli ty, kdo podle jejich zdání nepracovali dost pilně. Ať to byl dráb, mušketýr nebo šafář, každý přísností, ba krutostí k lidem chtěl se zavděčiti správci, vrchnímu, vrchnosti. Za těch časů měli ve Slatině u Horažďovic šafáře, ten byl na robotníky jako ras. Všude měl oči, a jak někdo na poli na okamžení v práci ustal, už šafář hromoval, až se daleko rozléhalo, karabáčem hrozil, také často uhodil, nikdo neměl kuráž se mu vzepřít. Ale odmlouvat mohli robotníci, jak chtěli, zlých jmen šafáři nahlas dávat — to proto, že byl ten kruťák hluchý jako poleno. Neslyšel, kdyby mu byli za hlavou stříleli. Jednou také vyzráli robotníci na šafáře. Pracovali tehda ve žních na žitě u cesty do Kadova. Horko bylo, s lidí pot se lil potůčky, ale šafář jen pobízel k práci, oddechu lidem nepřál.

Bylo ještě daleko do poledne, tu se ozve od vesnice veselá muzika. Vyhrávali, až radost. To šla svatba; vdávala se dcerka bohatého sedláka, svatba byla hlučná, muzika hrála, svatebčané výskali. Robotníkům nedalo, aby se nepodívali na ty veselé lidičky. Ale jak se dívat, když šafář hrozí? Tu napadla jednoho z robotníků dobrá věc: aby šafář neviděl, křikl něco na ostatní, a hned ustávají v práci, muži smekají čepice, všichni spínají ruce a modlí se, jako když poledne zvoní, „Anděl Páně“. Při tom se dívají na svatbu, jak táhne mimo. Také šafář stál, čepici smeknutou a modlil se. Když se lidé domodlili, poručil jít domů k obědu. Ale jak se podivil, když vkročil doma do světnice a marně se sháněl po obědě.

„Co blázníš, starý?“ šafářka se na něho rozkřikla a ukazovala na hodiny na stěně. Tam bylo sotva jedenáct. Teď teprve poznal šafář, jak ho lidé ošidili. Měli za to perné odpůldne, a dlouho jim toho ten jejich pohaněč nemohl zapomenouti.