O statečném kováři

K jihozápadní věži hradu, která stráží zadní bránu a bývala nazývána také věží červenou snad dle údajně převládajícího cihelného zdiva, se váže pověst o zjevování průvodu duchů v mnišských hábitech.

Mniši se tu objevovali vždy o půlnoci, vycházeli ze sklepení pod přilehlým palácem a pomalu stoupali, nedbaje zdí a zavřených dveří, do vyšších pater. Náhodné nocležníky častovali otázkou: „Které zvíře nebylo stvořeno bohem?“ Dočkali se různých odpovědí – kočka, netopýr, had a jiné, jindy jen s pokrčením ramen. S žádnou z nich však nikdy nebyli spokojeni, vždy jen zasténali a upřeli svůj prázdný ledový pohled nešťastníka, jenž ve věži nocoval. Ten pak většinou chřadl, onemocněl a mnohdy se stalo, že záhy i zemřel. Není divu, že v komorách v prvním i druhém poschodí věže nechtěl nikdo nocovat, natož bydlet.

Jednou přišel k hradu vandrující kovářský tovaryš a ptal se po práci. Purkrabí hradu zrovna kováře potřeboval, protože starý kovářský mistr ve městě nedávno zemřel, ale chtěl si mládence nejdříve vyzkoušet. „Máme tu divokého koně, pokud se ti ho povede okovat, přijmu tě do služby,“ pravil kováři. „Ničeho se nebojím, natož koně,“ odvětil mu se smíchem tovaryš. Vybalil si nářadí, roztopil výheň, a koně, kterého zatím přivedli z maštale, kde je dnes hradní krčma, okoval novými podkovami.

Purkrabí byl s prací kováře spokojen. „Když se ničeho nebojíš, určitě ti nebude proti mysli přespat ve věži nad zadní branou. Prý tam straší, ale ty se určitě bát nebudeš. Mohu ti tam nechat ustlat,“ hecoval kováře. „Nebojím se koní ani duchů, ve věži klidně přespím,“ odpověděl kovář. Purkrabímu bylo kováře líto, nerad by přišel o nového služebníka, ale couvnout již nemohl. Kovář ještě před tím, než ulehl na nově nachystané měkké lůžko ve věži, zjistil od klíčníka, kdo že se to ve věži zjevuje. Chvíli přemýšlel, a pak v klidu usnul.

Na hradním nádvoří studený podzimní vítr ve svitu měsíčního úplňku zrovna proháněl suché listí, když ponocný odtroubil půlnoc. V tu chvíli se v temném zákoutí před zadní branou zjevil průvod dvanácti postav s rozsvícenými svícemi, jakoby se vynořil zdmi ze sklepení, a jal se stoupat do poschodí, kde v komoře pro stráže spal kovářský tovaryš. Kováře půlnoční troubení také probudilo, když tu ho náhle ovanul ledový závan vzduchu. Zavřenými dveřmi do komory začaly vstupovat postavy zahalené v šedých hábitech s provazem kolem pasu. Bílé vousy a vlasy jim sahaly až na zem, tváře měly popelavé a scvrklé, v rukách držela každá svíci. Postavy bez hlesu obešly kovářovo lože, až došly zpět ke dveřím a upřely své prázdné pohledy na tovaryše. Jen poslední z postav mnichů ke kováři promluvil. „Které zvíře nebylo stvořeno Bohem?“ zeptal se. Kovář otázku dopředu znal od klíčníka a měl již připravenou i odpověď. „Je to kůň. Má kopyta jako ďábel a když lehá, nekleká,“ pravil. Mniši zhasili svíce a rozplynuli se v bělavém měsíčním svitu, který do místnosti dopadal úzkou střílnou. Kovář se zachumlal do houní a pokračoval ve spánku.

Ráno si všichni od kováře nechali vyprávět, jakou měl noc. Purkrabí byl rád, že kovář dobře obstál a mniši našli posmrtný klid. Byli totiž takto potrestáni za zpronevěru koně chudého zemana. A kovář, ten se na Hradech nakonec usadil. Vzal si za manželku mladou ztepilou vdovu po starém kováři, složil mistrovskou zkoušku a stal se zde kovářem.