O sázavském poustevníkovi

Do tisíce let už mnoho scházet nebude. Na příkrých stráních mezi kmeny padlých stromů se proplétaly šlahouny maliní, dole mezi skalinami a náplavami písku hučela řeka. Sem, do míst, kam lidská noha nezavítala, kdysi dávno přišel vysoký štíhlý muž. Medvěd pochutnávající si na stráni na malinách otočil hlavu na tvora zde nevídaného. Byl oblečen v dlouhou, značně ošuntělou kutnu, opásanou silným provazem, na nohou měl střevíce z lýčí a v ruce držel dlouhou hůl s krátkým břevnem u konce – znamení kříže. Dobrácky na huňáče houkl: „Nebruč, malin je tu dost pro oba, překážet si nebudeme.“ Stráň spadala prudce k řece, pod starým pokrouceným stromem muž uviděl ve skále černý otvor. Vstoupil dovnitř, aniž by musel sklonit hlavu. Jako medvědovo doupě to zrovna nevypadalo a hadů ani jiné zvěře se nebál, navzájem si neubližovali. Naklonil hůl k jeskyni a řekl: „Ve jménu Páně, toto budiž zde můj příbytek!“ V tu chvíli se uvnitř zvedl takový vichr a hluk, jako by tam vichřice bydlela! Proti poutníkovi vyrazila obrovskou rychlostí spousta malých i větších postaviček, některé zděšeně prchaly korunami stromů, až listí a drobné větvičky padaly na zem, jiné se proměnily v černé ptáky a usadily se v uctivé vzdálenosti na okolních stromech. Jen jeden skřet se zmítal u nohou poustevníkových.

Snad v letu narazil na kříž v jeho ruce a netopýří blánu si pochroumal, snad ho dotyk mocného znamení natolik ochromil, že uletět nemohl. Teď vrčel, cenil zuby a prskal zlostí. Poustevník vyznačil koncem své hole kolem skřeta kruh. Dobře věděl, že s příchodem křesťanství do Čech se staří bohové i bůžci stěhovali od lidí do nepřístupných pustin. Tenhle – už podle drápků na tlapkách a netopýřích křídlech – byl jistě z družiny samého Černoboga. Úklid jeskyně nezabral mnoho času. Několik velikých kamenů urovnal poustevník jako ohniště, naváté loňské listí a suchý mech poslouží jako lože. Slunce zapadlo. Po večerní modlitbě přistoupil mnich k ďáblíkovi, vyznačený kruh smazal nohou a přikázal mu: „Jdi ke svým – a dobrým lidem neškoď!“ „Nemohu,“ zaskřehotal čertík. „Vědí, žes na mne sáhl tím, co jsi držel v ruce! Musím zůstat s tebou. Radost z toho nemám a nebudeš ji mít ani ty!“ Ďáblík svému slovu dostál. Zlobil a zlobil: k lesním plodům, které jedl poustevník z dřevěné misky, nabízel lákavou vonící pečeni na zlatém talířku, do pramene mu pouštěl žáby a přinášel stříbrné poháry plné lahodného vína. Často říkal: „Odstěhuj se odtud kousek dál po proudu řeky a já ti ukážu stříbro v zemi, mnoho stříbra! Vezmeš si je a budeš bohatý!“ Myslel si, že světce tímhle lákadlem od jeho cesty odvrátí. Poustevník vždy jen pokýval hlavou: „Až budou lidé v Čechách stříbro potřebovat, pak tu tvoji skálu stříbrnou najdou. Já nepřišel sloužit mamonu, ale Bohu.“ „Tím sloužíš, že opakuješ ráno to, cos říkal večer, a večer to, cos říkal ráno? Dej lidem peníze, posloužíš tím i sobě. Jdi za lidmi a budeš slavný, bohatý, mocný!“ „Když to bude vůle Boží, budu slavný i mocný, nehledám však jedno ani druhé,“ namítl poustevník. „A o bohatství nestojím. Penězi se sice koupí měkké lůžko, ale zároveň tvrdé srdce. Boháči nejsou šťastní a já šťastný jsem!“ A tak šel rok za rokem, už několikrát se zbarvily lískové keře na stráni karmínem a zlatem. Už několikrát zavály bílé peřiny sněhu maliníkové houští i s medvědím brlohem. Až jednou z jara se tu objevili lidé. Zprvu několik svalnatých mužů s oštěpy a sekerami v rukou. Poklekli před poustevníkem, prosili o dovolení na druhém břehu řeky kus lesa vymýtit, políčko osít, chýše postavit. „Zem je Boha a krále,“ odpověděl poustevník. „Dělejte, jak vám vaše srdce poroučí.“ Ďáblík v bezmocném vzteku jen zaskřípěl zuby. Za muži přišly jejich modrooké ženy s dlouhými plavými copy silnými jako ruka.

Všichni chodili každou neděli k poustevníku Prokopovi naslouchat slovu Kristovu. U jeskyně stála malá kaplička, prostý oltářík zakrytý roubeným dřevem, a lidé sem přicházeli se svými radostmi i starostmi. Ďáblík celou dobu čekal, že někdo narozené dítě ohněm pronese, jak to dříve lidé dělávali, a tak je zasvětí jeho pánu Černobogovi. Místo toho každému nově narozenému dítěti skropil Prokop hlavu vodou a říkal: „Křtím tě ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého!“ Čertík tu formuli nikdy nevydržel až do konce, zalézal, kam se dalo. Nenávist v něm rostla, tížila jako žhavý kámen, hrozila, že ho zadusí. Jednou po křtu, když lidé i s dítětem odešli, přiblížil se k veliké kamenné křtitelnici. Hrábl dovnitř tlapou, celý ten kus těžkého kamene zvedl a chtěl jím hodit po svatém Prokopovi. Viděl sice na dně trochu vody, ovšem ta svěcená voda má jiné účinky než obyčejná. Ďábel cítil, jak se mu spár zaryl do kamene, ten se okolo prstů sevřel a už nepustil. Zloduch se svíjel, posléze škemral, že prý už to vícekrát neudělá, jen ať ho ten kámen pustí. Svatý Prokop kývl hlavou a smutně pohlédl na vysvobozeného čerta: „Budeš tak dlouho živ, dokud budou lidé mít v srdci kousek místa pro tebe a tvé zlo. A přijde doba, kdy ti budou mnozí svými skutky sloužit. Ty ale každému, kdo najednou vloží prsty do stop tvých drápů v kameni, musíš splnit jeho přání!“ Čertík se zasmál: „Platí, splním. Ale bude ho to mrzet!“ Dodnes zkoušejí zbožní poutníci vložit své prsty do důlků ve staré křtitelnici u pramene V Lázních, mnozí ani nevědí proč. Málokomu se to povede. Čert chodí kolem, vysmívá se a čeká…

Ve své poustevně nad řekou Sázavou žil svatý Prokop v bázni Boží; měl srdce plné míru a lásky ke všem tvorům. Lesní zvířata se ho nebála, zvykla si brzo na tichého mnicha, majícího i pro ty nejmenší z nich vlídný úsměv a hebké pohlazení. Jednoho dusného letního odpoledne vyšel Prokop ze své chudé chatrče a pátravě se rozhlédl kolem. Na vysokém nebi nehnutě stálo několik malých bílých mráčků a příroda, zalitá slunečním žárem, očekávala letní bouři. Lesní zvěř se skryla do nor a doupat, kraj nesl mlčky sluneční výheň. Bouře na sebe nechává čekat, pomyslel si ustaraně poustevník. Jen aby nebyla příliš zlá. Obešel své políčko a ujistil se, že případný vodní příval nenatropí škody. Vzpomněl na své přátele vesničany, jistě i oni na protější straně řeky s obavami očekávají, co příští hodiny přinesou.

Z lesní houštiny náhle vyběhla laň s očima rozšířenýma hrůzou, následovaná jezdcem na koni. Když uviděl poustevníka, zpomalil a s úžasem ho pozoroval: mnich hladil laň po hlavě, dotkl se prsty krvácející rány v boku a ta se rázem zhojila, zůstala jen nepatrná jizvička. Laň se na poustevníka zadívala s vděčností v očích. Ten hned prosil lovce: „Nezabíjej ji, pane, život jí daruj! A ode mne chudé pohostinství přijmi.“ Lovec souhlasil a spolu s poustevníkem se vydal k jeho chatrči. Mnich přinesl dřevěnou misku s pláství medu lesních včel a s kusem černého chleba. Pohárem z lesního pramene nabral vodu a požehnal ji svatým znamením kříže. Žíznivý příchozí po poháru nedočkavou sáhl a s chutí se napil. Ke svému úžasu poznal, že pramenitá voda se mnichovým požehnáním proměnila v nejlepší víno. S bázní před poustevníkem poklekl: „Kdo jsi, že pouhým dotykem krvavé rány hojíš a vodu ve víno proměňuješ?“ „Jsem Prokop, nehodný sluha Boží. A ty, pane, vstaň, nesluší se knížeti, aby se skláněl!“ „Jak víš, že jsem kníže?“ podivil se jezdec. Do pozdního večera spolu seděli na kameni obrostlém mechem před poustevníkovým obydlím a povídali. V noci kníže ulehl na prosté mnichovo lůžko. Bouře se sázavskému kraji zcela vyhnula, zato na obzoru se až do hluboké noci blýskalo. Kníže Oldřich poznal, že Prokop je svatý muž, a vyvolil si ho za svého zpovědníka. Daroval mu zdejší kraj a vybídl ho, aby zde postavil kostel. Druhého dne časně zrána nalezla lovčí družina svého knížete, který se od ní předchozího dne v zápalu lovu vzdálil a v hustém lese zabloudil, až jej kůň řízením Božím zavedl ke svatému Prokopovi.

Od té doby býval kníže Oldřich na Sázavě častým hostem a se zájmem sledoval, jak pokračuje stavba kostelíka. Často prý nacházel ve svém kapsáři množství různé havěti – žab, plžů a užovek; to sázavský čert připomínal, že on má do jeho návštěv taky co mluvit. Aby při návštěvách knížete takovou neplechu nevyváděl, posílal ho Prokop vždy ke studánce naproti Budínu. Čert se tam však pokaždé proměnil v ohnivého draka, zle vyváděl a kolemjdoucím naháněl hrůzu. Proto se studánce dlouho říkalo Drakovka. Časem se to první písmeno někam ztratilo, snad že se lépe vyslovuje Rakovka. Pod tímto jménem ji místní znají dodnes. Studánka žíznivým a unaveným lidem nabídne ledově chladnou vodu a dokonce má prý jeden jediný okamžik v roce zázračnou moc. Ten, kdo se v té kouzelné chvíli vody napije, omládne. A pokud náhodou mladý je, tak nikdy nezestárne.

Někteří tvrdí, že Rakovka se studánce říká proto, že tomu, kdo se v pravý okamžik vody napije, se čas obrátí pozpátku. Let mu ubývá, je stále mladší a menší, až ho zcela maličkého vrána nebo čáp odnesou zpátky do lesa pod červenou muchomůrku zpět k ostatním nenarozeným dětem. Čerti, svatým Prokopem z jeskyně vyhnaní, se rozlétli do světa v podobě černých ptáků. Často se však přilétali přesvědčit, zdali tu jejich nepřítel stále ještě je. Nelíbila se jim světcova činnost, která jim bránila v nekalých rejdech. Kostelík na skále rostl, mniši přicházeli, přidávali se ke svatému Prokopovi, Boha chválili a lidem pomáhali. Tam, kde dříve jen voda přes kameny tiše plynula, teď zněly zpěvy mnichů. Malý zvonek svým cinkáním zval vesničany na služby Boží, jeho stříbrný hlas se rozléhal do okolí a čerty zaháněl.

Čerti se pokoušeli mnichy ze Sázavy vyhnat, jenže se svatého Prokopa báli. Ďábel je však vynalézavý, a chce-li svého cíle dosáhnout, prostředky si nevybírá a ničeho se neštítí. Když kníže Soběslav vyhnal všechny mnichy slovanského jazyka a slovanské bohoslužby do ciziny, čerti si mnuli pazoury, že se to přece jen podařilo. Ale mniši se vrátili. Po několika letech je vystřídali jiní, kteří mluvili latinsky. Sázavští čerti si příliš nepomohli. Ze sázavského návrší zněla latina a v tomto jazyce se sloužily i mše svaté. Spolu s mnichy a čerty se v kraji usadilo mnoho kavek. Jejich hejna poletovala kolem příbytků mnichů, pokřikovala, hádala se. Však víte, kavky nevydrží být potichu. Jsou zvědavé, o všem, co se kolem šustne, musí vědět, všechno si chtějí zevrubně prohlédnout. Nad každou novinkou kroutí hlavou a dohadují se, co že to asi bude. A tak jako se kolem sázavských mnichů drželi čerti a pronikli do dalších pověstí, setkáme se v nich i s kavkami.