Martinská husa

Bylo svatého Martina, který toho roku nepřijel na bílém koni. Den byl pochmurný a nevlídný, pořád pršelo a všude bylo plno bláta. Fulnecký zámecký pán se toho dne velmi nudil, od rána se mu smůla lepila na paty. Pak dostal nápad, že by si mohl vyjet na lov na oderské louky. Ale smolný den pokračoval, zacílil, vystřelil, a nic netrefil. Jak tak láteřil, chodil a ohlížel se po divokých husách, najednou plums a byl po pás v bahně. Nohy pánovi ujely a něco ho táhlo do hloubi, marně se chytal travin a svolával svou čeleď na pomoc. Křik ho zachránil; už se loučil se životem, když tu mu přiběhl na pomoc pastýř, který nedaleko pásl ovce. A že tu bažinu znal jako svůj klobouk, hned byl u nešťastníka. Ať ho zachránil sám svatý Martin, nebo jen chudý pastýř, fulnecký pán mu děkoval a slíbil mu velikou odměnu, pro kterou si měl přijít na zámek.

Za týden se pastýř hlásil na zámku ve Fulneku; pán ho nechal pohostit v parádním pokoji a nakonec mu daroval listinu, podle které mu patřil veliký statek s mnoha poli a loukami. Zbavil ho i jeho potomky jednou provždy roboty. Ale zadarmo mu to všechno nedal. Jednou ročně ve výroční den zázračného zachránění musel přinést pánovi na zámek pečenou husu, aby ho nikdy více nenapadlo chodit na lov divokých husí. Tak to prý chodilo mnoho let až do pastýřovy smrti a podle něj se pak tento zvyk rozšířil po celém Kravařsku a všichni museli mít na martinské posvícení takzvanou „martinskou husu“.