Divoký lovec

Za starých časů, kdy byl ještě medvěd králem lesů, divocí kocouři se proháněli rozsedlinami Kočičího kamene společně s rysy a kunami, kdy v noci nechávali slyšet své hrůzu budící hlasy výři a sýčci, tehdy Divoký lovec ještě strašil lidi. Za podivuhodných nocí, když zimní vichr fičel okolo domu, musely štvané mechové žínky, když zůstalo všech devadesát devět venku bez úkrytu, často žádat o přijetí u laskavých lidí. V temných nocích zaznívalo ze strání Vyhlídky a výšin Kopaninského a Studáneckého vrchu troubení na lesní roh a bujaré ďábelské halekání Divokého lovce. Kdo šel z Podhradí na Dolní Paseky a Divokého lovce uslyšel, věděl již, co má dělat. Ze všech svých sil se musel udatně vyrovnat s divokým hlaholem. Pokud jej dokázal úplně překřičet, mohl se vsadit deset ku jedné, že nalezne doma na peci pěkný kus divočiny. Nesměl se ale nechat vyděsit. Pak by to mohla leckdy být i „zadní čtvrtka“ z mechové žínky. Divoký lovec nechával o sobě vědět také v Ottenbachu. Kdo to věděl a dobře s ním vycházel, dostal sem a tam dobrý kousek. Jeho zvláštním oblíbencem byl Hannickl. Ten, když viděl, že je nablízku Divoký lovec, otevřel okno a volal ven: „Hola,hejsa! Přines mi také kus pečeně!“ Potom okno zase klidně zavřel. Mohl si být jist, že ráno bude viset venku na dveřích tučný zajíc. Nesměl to dělat ale příliš často, a v tom byli všichni lidé zajedno, že by mu to jinak těžko prošlo. Divoký lovec se ukázal jednou o půlnoci na cestě u Dolních Pasek. Jeden selský mladík z Horních Pasek, který pilně tancoval ve Vernéřově, doprovázel své děvče s jejími kamarádkami domů do Dolních Pasek. Šli pěšinou podél Halštrova, protože silnice do Dolních Pasek tehdy vedla velkou oklikou přes kopec. Když přišli mladí lidé do rokle pod Včelařskou loukou, zatáhlo se náhle nebe těžkými mraky a oni bloudili temnou nocí. Chlapec řekl: „ Říkají stále, že to tady není bezpečné!“ „Uvidíme, půjdeme dál “, prosily ho dívky. Najednou udeřil tak oslnivý blesk, že by bylo možno rozeznat kamínky. Před nimi stál v modravém světle, obklopen nespočetným houfem malých psíků, Divoký lovec. Zelená kamizola, červené pero na mysliveckém klobouku nenechávaly nikoho na pochybách. V příštím okamžiku bylo vše zase zahaleno temnou nocí. Vyděšeni tím, co spatřili, snažili se jít mladí lidé dále a byli šťastni, že nyní, jako zázrakem, oblak rychle zmizel a pěšina se před nimi zase objevila. Dost často slyšeli divokého lovce halekat, přesto u lidských obydlí nebyl nikdy nikým viděn. Jen jeden měl to štěstí, byl to rychtář z Černého Luhu. Ten bodrý chalupník seděl ve své nízké světnici a naslouchal, jak venku bratránek vichr řádí okolo domu. Vločky tancovaly v divokém víru a přes rybník v Černém Luhu znělo zvučné vytí vlků. Najednou se otevřely dveře. Vstoupil myslivec v zelené kamizole, urostlý jako jedle, doprovázen svými věrnými jezevčíky. Klobouk měl hluboce naražen, zvláštní byl i jeho pohled. Užaslý sedláček se mu vůbec neodvážil podívat do očí. Tajuplný cizinec si otřepal sníh ze svých mohutných ramen a sedl si na pohodlnou lavici u kamen, kam mu chalupník ukázal. Několikrát zkoušel ostýchavý nádeník zapříst rozhovor, ale cizí host zůstal němý jako předtím a stejně tak opustil světnici. Když se chalupník zotavil ze svého úžasu, pohlédl ještě jednou na místo, kde právě seděl němý host. Nahoře, na tyči nad kamny, visel pěkný kus slaniny. Teď věděl, kdo byl tajemný host - „Divoký lovec“.