O bludičkách a mátohách

Kolem Uhřic se kdysi prostíraly velké pastviny. V Lipině, Nad perlovem, Na Bábě, V příhoně, Na Květnici, a končily brodnicí, kde se dobytek napájel. Každého rána procházel pastýř vesnicí troubil na volský roh a volal. „uhřičká děvčata, vyžeňte prasata!“ Na to volání se otvírala vrata a dobytek se připojoval ke stádu. Koně si však pásl každý sám.

Tak jednou pásl v Lipině stařeček Juřina, když mu bylo ale devadesát let. Lehl si do krátkého stínu rozložitého jeřábu a zasnil se. …

Mezi tím náhletu bylo poledne. Staříkovy počala padat víčka, ale v tom to udělalo buch! Na Sedličné cosi tak nehorázně bouchlo, až se lekl, překonal ospalost a napjal všechny smysly. Bílý obláček se vznesl nad stromy. Dolů z kopce, duníc jako hrom, valila se bečka, jedna, druhá, třetí … Dědeček honem spěchal odsud.

Nemohlo jej ani potěšit, že všechny praskly, zmizely, sotva se dokutálely na dno údolí. Neboť ozvalo se nové zarachocení a na strání Sedličné bečka se stočila, zaburácela a šups do rybníka. Voda vysoko vystříkla, zavřela se, zavířila. Mohlo se zdát a je konec ale nebyl … jiná bečka se kutálela do údolí, praskla a vysoukaly se z ní jakési mátohy a bludičky. Stařík upaloval dál ke vsi, co mu stačil dech. Sudy lomozily za ním až k chalupě.

Na to nezapoměl, pořád slyšel to dunění a o tom vypravoval až do smrti.