Vidnavský balvan

Vidnavský balvan A ž budete procházet Vidnavou, zastavte se u rad-nice. Do sloupů v průčelí stavby jsou zakom-ponovány zvláštní kameny. Jsou to zbytky balvanu z náměstí. A jak se balvan na náměstí dostal? Na kraji Vidnavy žil mlynář. Měl tři dcery a jednoho syna. Synek byl ze všech dětí nejmladší. Žili spokojeně, mlýn pravidelně klapal, mlynářka se starala o malý domeček, ve kterém žili. Vždy bylo pěkně uklizeno, děti chodily v čistém oblečení a na stole voněl každé ráno čerstvě upečený chleba. Mlynář byl pracovitý, nikdy nikoho neošidil, a tak sedláci ze širokého okolívozili obilí právě k němu. Mouka byla vždycky jemně umletá, nabalená do čistých pytlů. Jak děvčata rostla, jedna za druhou se šťastně vdala do kraje, jenom chlapec zůstal doma a pomáhal otci v řemesle. A že se mu práce líbila, vyrostl z něho šikovný statný mlynář. Jenom jednu chybu měl. Na rozdíl od svého otce nebyl tak poctivý. Kde mohl, tam sedláky o nějaký ten pytel mouky okradl. Starý mlynář chodil po mlýně, bafal z fajfky a nijak se mu synovo hospodaření nelí-bilo. Tak moc se starý mlynář trápil, až se utrápil k smrti. Mladík otce pochoval a teď byl celý mlýn jenom jeho. A kradl dál. Nakradené obilí prodával divným lidem, pašerákům, Chudší hospodáři za čas poznali že se jim zrno ztrácí a ceny za semleti obili były každý rok vyšší a vyšší, Přestali do mlýna dojíždět a našli si jiného mlynáře. I bohatí sedláci, kteří se svých pytlů nestačili dopočítat, se od mlynáře odvrátili a jezdili mlit taky jinam. Peníze začaly pomalu ubývat Nakradeno měl ale pořád ještě dost. Vidnavský starosta měl dceru v mlynářově věku. Bylo to děvče rozmazlené, rozmařilé a fintivé. Ale mladikovi se libila. Jednoho dne se rozhodl. Přišel k posteli své staré matky a řekl jí:

Zítra zajdu na rad-nici za starostou a požádám o ruku jeho dcery." Když to matka slyšela, jenom se zhrozila: „Najdi si jinou nevěstu. Pracovitou a ne takovou lenivou fiflenu. Kradené peníze a líná nevěsta, jak to jenom s naším mlýnem dopadne?" „Mlč, matko, zítra jdu na rad-nici, už jsem se rozhodl," odpověděl mladík. Bylo ráno a mlynář odešel za starostou na radnici. Bez dlouhých okolků požádal o ruku dcery. Starosta i jeho žena byli rádi, že se dcera provdá za bohatého mlynáře. Starosta na žádost tedy odpověděl: „Rád ti dám dceru za ženu, ale i ona musí souhlasit." Zavolali proto děvče do pokoje a všechno jí řekli.

Vezmu si tě za muže, ale co mi dáš lepšího než všichni ti nápad-níci, co k nám chodí?" „Dám ti lásku, peníze, mlýn a malý domeček u mlýna.“ „A to je všechno?" odpovědělo děvče. „Všechno, co mi nabízíš, mi nabízejí i ostatní. Ale já si të vezmu za muže, až budeš mít velký dům a ne nějaký roubený domeček." Dobře." řekl mlynář, tří dnů přijdu s odpovědí," Do Pomalu se vracel ke mlýnu a přemýšlel. Obchody nesly, penize se pomalu ztrácely. Za co a z čeho po-staví velký kamenný dům? To nevěděl, Kráčel s hlavou svěšenou, až narazil na pocestného. Byl to krajánek. zednický mistr... Co se trápíš, mlynáři, že mě ani nevidíš, nepozdravíš?" říká krajánek... Ale mám velké trápení. Moje nastávající chce velký kamenný dům a já ho nemám z čeho a za co postavit!" „A to je všechno?" odpověděl krajánek. „Postavím ti krásný nový mlýn i s kamenným domem. Den, kdy bude všechno hotovo, si určíš sám. Nemusíš kupovat žádné dřevo, cihly a ani peníze nechci. Jenom ve tvé závěti bude stát, že mi odkazuješ svoji duši. Tot' vše." Mlynář se na chvilku zarazil. Ale touha po krásné nevěstě a novém velkém mlýnu s kamenným domem byla tak velká, že nakonec souhlasil. „Dobře tedy, upíšu ti v závěti svoji duši, ale všechno bude posta-veno do zítřejšího rána, než první kohout zakokrhá," odpověděl mlynář. „Máš to mít," řekl krajánek. Zatočil se vítr a mlynář stál na cestě úplně sám. Na věži odbila půlnoc. Mlynář nemohl pořádně usnout, pořád musel myslet na svůj poslední obchod. Nad Vidnavou ležela hustá mlha, pršelo a kolem mlýna se ozývaly divné zvuky. Pomalu se začalo rozednívat, když udeřil blízko blesk. Mlynář vyskočil k oknu, aby se podíval, jestli se něco nestalo. Mlha se rozestoupi-la a přestalo pršet. Mlynář uviděl velký mlýn, náhon největší z celé Vidnavy. Jenom jedna věc byla na celé a mlýnské kolo. U mlýna stál nový kamenný dům, stavbě divná. Chyběl podstavec pod nové mlýnské kolo. Stará mlynářka, když v noci zjistila, co se venku děje, ihned se dovtípila, že syn uzavřel smlouvu s čertem. Vyběhla ještě za noci ze svoji světničky a celou novou stavbu pokropila svěcenou vodou . Čert se tak s posledním balvanem, který chtěl umístit pod mlýnské kolo, musel vrátit. Ke kolu už nemohl. Při posledním pokusu dopravit kámen na místo zakokrhal kohout. Čert vztekle mrštil kamenem a ten dopadl na vidnavské náměstí. Úkol nesplnil. Vidnavští se probudili velkým rachotem, a když uviděli nový mlýn, dům a kámen na náměstí, všichni věděli, že mlynář uzavřel smlouvu s ďáblem. Začali se proto mlynáře bát a mlýnu se vyhýbali úplně. Mlynář tak neměl práci, ani nevěstu. Mlýn začal chátrat. Jedné noci mladík Vidnavu opustil, a už ho nikdy nikdo neviděl. Po celém příběhu zbyl jenom balvan na Vidnavském náměstí, ze kterého byly vyrobeny sloupy do průčelínové radnice. Zmizel mlynář, zmizel balvan, jenom ty radniční sloupy všechno připomínají.