O loupežníku Hendrychovi

Hrad to byl v minulosti velmi znamenitý. Rozhlížel se pyšně nad malebnou, ale i divokou krajinou. Chránily ho mohutné hradní zdi na vysoké skále, bašta, kamenná brána, nechyběl ani padací most. Na nádvoří zvonily podkovy ušlechtilých koní pánů Blanska. Vznešeně zní jejich jména. Václav z Vartemberka, Albrecht Šenk z Landsperka, Jan z Vartemberka a ještě mnoho jiných udatných rytířů.

Avšak jak čas plynul, noví majitelé hrad přestali udržovat. Přestěhovali se totiž do pohodlnějších zámků, jak tomu velel mrav a doba. Blankštejn pak pomalu pustnul a chátral.

A právě toho využil zlý a loupeživý rytíř Hendrych. Usídlil se zde se svou černou družinou. Podnikal výpravy do širého okolí hradu. Všechno živé se před násilníky a zloději třáslo. Po dlouhá léta sužoval Mírkovské, Ryjické, Žežické, Neštėmické, Době tické. Proto také začali obléhat Blansko císařští vojáci. Trvalo dlouho, než hrad dobyli a loupežníky přemohli. Nakonec se jim to však podařilo. Zajali Hendrycha. Čekal ho soud a zasloužený trest. Připadl mu ten nejtvrdší. Měla mu být stata hlava. Všichni lidé si oddechli. Samozřejmě si nemohli nechat ujít tu podívanou. Přestože se poprava konala za silného mrazu, jaký dlouho nikdo nepamatoval, sešlo se zvědavců nepočítaně. Když na místo popravy, na vrchu Větruši, přivedli odsouzence, jako poslední přijel mistr popravčí, litoměřický kat i se svými pomocníky. Všem byla v tom třeskutém mrazu zima. Není tedy divu, že kat chtěl mít svou povinnost rychle splněnu. Za nesmlouvavého víření bubnů si nasadil svou červenou katovskou kapuci, vší silou se rozmáchl a ostrou těžkou sekyrou jednou ranou stal zlého rytíře Hendrycha.

Ale co to? Všichni zvědavci úžasem oněměli. Místo toho, aby se lapkova hlava kutálela ze špalku dolů, zůstala sedět na jeho krku. Tak ukrutně mrzlo, že prostě přimrzla. To se ještě nestalo. Podle práva byl nyní Hendrych, loupeživý rytíř z Blankštejna, volný. Vstal v plné síle a než se kdo nadál, byl ten tam. I se svými kumpány vyrazil do nedaleké krčmy, aby znovuzrození řádně zapil. Hospodskému kázal donést to nejlepší víno. Než však šenkýř mohl splnit jejich přání, stalo se něco nečekaného. V teple šenku rytířova rána na krku rozmrzla, hlava se skutálela pod stúl a jeho tělo bezvládně kleslo na podlahu.

Po téhle strašné příhodě se lapkové rozutikali, až se jim za patami prášilo. Jak se v kraji pod hradem Blansko objevili, tak také zmizeli. Lidé z okolních vesnic si mohli oddechnout.