Štědrý den Kašpara Obera

Ráno 24. prosince 1739 bylo mrazivé. Chvílemi nad střechami hradu Sádek prosvítávalo chladné slunce, ale často je střídaly drobné sněhové vločky. Kašpar Ober přijížděl se svým koníkem ke křižovatce pod hradem směrem od Kojetic. Včera, za pomoci sedláků z Kojetic a Mastníka, konečně vztyčil na podstavce dvě sochy svatých Janů. Pracoval na nich již téměř rok. Majitel sadeckého panství Bohumír Ingnác z Walldorfu mu dal nůž na krk. „Na půlnoční mši chci jet už kolem soch,“ řekl mu letos na jaře. Kašpar se snažil, pracoval od rána až dlouho do noci, ale práce se nedařila. Kámen z hornoújezdského lomu byl špatný, ale Walldorf nebyl tak bohatý, aby si mohl dovolit dovést kvalitní kámen z Eggenburgu, jak to dělal jeho soused, jaroměřický hrabě Questenberk. Nejvíc mu však život ztěžoval jeho konkurent Štěpán Pagan, sochař z Třebíče. Několikrát ho navštívil v jeho malé dílně v Kojeticích a ponižoval jeho práci. Kašparovi dalo hodně práce, aby se udržel a nepustil se se Štěpánem do křížku. Staré sváry jsou však dnes již pryč. Právě včera se Pagan objevil na křižovatce. Tentokrát Oberovi práci nepomlouval, naopak ji dokázal ocenit a velmi pomohl při instalaci. Večer pak smír řádně zapili v mastnické hospodě. „Vánoční čas má kouzelnou moc,“ pomyslel si večer Kašpar Ober.

Mezitím dojel k oběma sochám. „Ještě pár drobností a hrabě se může kochat,“ řekl si v duchu a pustil se do dokončovacích prací. Vánoční dny jsou krátké, a tak poslední úpravy dodělával Kašpar už za tmy. Najednou se od Kojetic ozval rachot vozu. Kašpar se otočil a uviděl siluetu koně táhnoucího vozík. Na kozlíku seděla potemnělá postava muže. Když přijel povoz blíž, vyklubal se z temné postavy sedlák Venhoda z Kojetic, který mu včera, spolu se sedlákem Václavkem z Mastníka, dovezl sochy na místo. „Buďtě zdráv, mistře,“ křikl Venhoda. „Ty též, příteli,“ odvětil mu sochař. „Dovezl jsem ti trochu chleba a pálenku pro zahřátí,“ usmál se Venhoda. Sedli si spolu pod sochu sv. Jana Nepomuckého a mlčky se dali do jídla. „Dnes bude krásná svatá noc,“ řekl do Ticha Venhoda. Kašpar jen přikývl a díval se dlouze do nebe, na které vyskakovalo stále více hvězd. Seděli tiše a seděli dlouho. Pálenka hřála a božské ticho občas přerušil jen zvon z rokytnického kostela.

Kašpar odtrhl oči od hvězdného nebe a instinktivně pohlédl do lesa. Mezi stromy se míhaly desítky světélek, jak ve směru od Kojetic, tak i od Mastníka a Rokytnice. Loktem dloubl do zasněného sedláka a hlavou pokynul k lesu. „Bludičky“, špitl Venhoda. Oba se postavili a pozvolna začali couvat. Světélka se stále přibližovala, za chíli už byla u soch sv. Janů. „Bůh s tebou, mistře,“ vykřiklo jedno ze světélek. „To je mastnickej Václavek,“ vykřikl radostí Venhoda, kterého v té chvíli opustil veškeren strach. Za Václavkem se začali z lesa vynořovat další lidé, přicházeli ze všech koutů a za nedlouho jich bylo všude plno. „Chtěli jsme vidět tvoji práci, Kašpare, a poklonit se jí. Myslíme, že dnes je ten nejlepší čas,“ pronesl Václavek o objal Kašpara. Dav si šuškal mezi sebou. Povídalo se o kráse obou soch a umění mistra Kašpara, když tu najednou dav ztichl a rozestoupil se. Od Sádku přijížděl kočár s hrabětem Bohumírem Ignácem. Na kraji lesa kočár zastavil a hrabě vystoupil. Pohlédl na sochy osvětlené desítkami luceren. Díval se, mlčel a nemluvil. Krása, kterou sochám dodávalo světlo plápolajících svíček, mu vzala dech. Posvátné ticho přerušil až starý kněz Bernard, který prý býval biskupem někde ve Francii: „Krasá, Gaspar, krasá.“ Hrabě jen mírně pokynul hlavou, jako že s Bernardem souhlasí. „Kyrie eleison, Eleison ó Kriste Eleison, ó Kriste Eleison. Narodil se syn Boží, syn Boží v Betlémě mezi zvěří..,“ zaznělo nočním lesem a k zpočátku ojedinělému hlasu se začaly přidávat další. Když chorál dozněl, přistoupil Bernard k jedné ze soch a začal ji latinsky žehnat. Celý dav poklekl a tiše se modlil. Stejně požehnal i druhé soše. „Vzhůru, vstaňte bratři, vzhůru slyšte hlas andělských kůrů, že se nám narodil Spasitel…,“ zazněl opět lesem chorál. Kašpar Ober hleděl na tu krásu a dojetím se rozplakal. „Lid Boží žije,“ pronesl tiše a přidal se k davu, aby písní vzdal hold Nejvyššímu.