Zakletý hrad

Před dávnými časy se jeden zemanský synek ze Záhoří vydal do světa, aby si vysloužil rytířské ostruhy. Se svým sluhou jel přes hory a doly, až dojeli k řece Bečvě. Když ji k večeru přebrodili, strhla se veliká bouře. Diviš nevěděl, kam by se schovali. Vtom sluha spatřil v dálce světlo.

„Podívej se, pane! Támhle svítí. Pojeďme tam! Snad nám dají nocleh.“

A vydali se oba k půlnočním horám za světlem. Dlouho jeli v bouři a nepohodě a nepotkali cestou ani živáčka. Potoky se rozvodnily a příval vod jim strhával koně. Když dojeli k horám, uviděli na skále pevný hrad. V oknech se svítilo. Kamenitou cestou vyjeli nahoru a sluha zabušil na bránu. Čekali dlouho, ale nikdo jim nepřišel otevřít. Opřeli se tedy do vrat a ta se před nimi sama otevřela. Na nádvoří nebylo nikoho, ale ve stájích bylo světlo. Stálo tam plno krásných koní a jen dvě stání byla volná. Žlaby přetékaly obrokem, seno v žebřinách nastláno do vysoka, ale Diviš nebyl spokojen.

„Kdyby nebylo toho povětří, raději bych otočil koně a jel jinam. Zde se mi to ani trochu nelíbí.“

„Jen žádný strach, pane! Když je tak dobře postaráno o koně, bude i o nás,“ těšil ho sluha.

Uvázali koně a vešli do domu. Všude bylo podivné ticho. Nikde ani hlásku. Na konci tmavé chodby zahlédli pod dveřmi paprsek světla. Když dveře otevřeli, v komnatě na stole byla připravena večeře pro dva a v rohu ustlána dvě lůžka. Z talířů se kouřilo, jako by je právě přinesli z kuchyně. Protože měli oba hlad, pustili se s chutí do jídla. Celý ten čas nikdo nepřišel.

„Tohle je zakletý hrad,“ povídá sluha zemanovi. „O hosty se starají královsky, zadarmo to však asi nebude.“

Diviš zůstal sedět u stolu a čekal, co se bude dít. Sluha lehl a hned usnul. Venku stále pršelo. K jedenácté se tiše otevřely dveře a v nich se objevila paní v černém závoji. Diviš vyskočil od stolu, ale ona mu přátelsky pokynula rukou.

„Jen seď a poslechni, co ti povím! Jsi na hradě Drahotuši. Můj muž tu byl kdysi pánem a měli jsme spolu deset synů. Všichni se však stali loupežníky. Okrádali v dědinách poddané, přepadávali kupce i chudé pocestné. Za několik let tohoto nekalého řemesla nashromáždili veliké poklady v hradních sklepeních a lidé je za to prokleli. Od té doby tu každou noc straší a čekají na vysvobození. Když přečkáš v hradě tři dny a tři noci, vysvobodíš je. Nebude to lehké. Budou se tu dít všelijaké věci a ty nesmíš promluvit jediného slova. Prosím tě, Diviši, vysvoboď je!“

Diviš nebyl schopen odpovědět. Když mu paní pokynula rukou, zmizela. Vtom se celý hrad otřásl v základech a do komnaty se nahrnulo deset vzteklých psů a dotíralo na Diviše. Ten seděl jako zařezaný za stolem, ani se nepohnul. Jak odbila dvanáctá, všechno se rázem ztratilo. Celou tu dobu sluha spokojeně oddechoval na loži. Diviš ho nebudil. Ustlal si vedle něho a únavou hned usnul.

Když se ráno probudili, na stole byla připravena snídaně a ve stáji měli koně plné žlaby. Sluha byl radostí bez sebe a pochvaloval si: „Pane, to je život! Tady bych chtěl žít až do smrti.“

„Ty snad, ale já bych byl raději sto mil odtud,“ povzdechl si Diviš a s mysli mu nešla ta hradní paní a všechno to, co v noci zažil.

Po snídani si oba prohlédli hrad. Komory byly plné zásob, truhlice přetékaly penězi a zlatým náčiním. Všude bylo vidět pečlivou ruku hospodyně, ale za celý den nepotkali živé duše. Diviš chtěl vyjít z hradu a podívat se kolem. Když přišli k bráně, našli ji zavřenou na deset západů. Nezbylo jim, než se vrátit a přečkat noc.

Po večeři vypili dvě konvice vína a sluha se chystal hned na lože. Ale Diviš nechtěl zůstat do půlnocí sám a povídá: „Poslechni, ty spíš jako dřevo. Zůstaň dnes v noci se mnou a uvidíme, co se tu bude dít!“

„Jak chceš, pane!“ řekl sluha a posadil se ke stolu naproti Divišovi. Za chvíli mu však hlava klesla a usnul tvrdým spánkem. Marně ho Diviš budil. Sluha spal, jako když ho do vody hodí.

K jedenácté hodině se rozletěly dveře a do komnaty vběhlo deset vlků s ohnivýma očima. Hrad se otřásal v základech a vlci vyli jako pominutí. Běhali kolem stolu a dotírali ze všech stran na Diviše. Ten seděl za stolem, ani se nepohnul. Když pak odbila půlnoc, všechno zmizelo. Diviš vstal a zatřepal sluhou.

„Pojď si lehnout! Ty bys zaspal i soudný den.“

Druhého dne bylo všechno jako prvého. Jídla měli do sytosti, koně odpočívali u plných žlabů, brána zůstala zavřena na deset západů. Diviš se sluhou prochodili většinu dne po nádvoří, sklepeních a komnatách, ale nikoho nenašli. Nebýt těch koní ve stájích a holubů ve věži, zdál by se hrad opuštěn. Když bylo navečer, povídá Diviš sluhovi: „Dnes tolik nepij! Spíš jako dub a nic neslyšíš.“

„Dobře, pane! Ale na co mi to bude, když se tu stejně nic neděje. Už dávno jsem se tak dobře nevyspal jako ty dvě poslední noci.“

Sedli spolu k večeři a sluha se vína ani nedotkl. Když táhlo k jedenácté, šla na něho zase veliká dřímota. Ať dělal, co dělal, o jedenácté usnul jako špalek. Právě v té chvíli vstoupila do komnaty hradní paní a měla závoj ze dvou třetin bílý.

„Držel jsi se statečně, Diviši! Ale ta třetí noc bude nejhorší. Cokoliv se tu bude dít, musíš vydržet a nesmíš ze sebe vydat ani hlasu, jinak bude vše na věky ztraceno.“

Když paní zmizela, strhla se nad hradem veliká bouře. Do komnaty vtrhlo deset divých mužů a sápali se na Diviše. Chtěli ho roztrhat. Diviš seděl beze slova u stolu, ani se nepohnul. Vtom před ním praskla s velikým rachotem kamenná podlaha a z černé díry uprostřed komnaty vylezl veliký drak. Z ošklivé tlamy mu šlehal oheň a křídly tloukl o zem. To už Diviš nevydržel. Vzchopil se, vytáhl meč a jedním máchnutím uťal drakovi hlavu.

Potom všechno zmizelo a Diviš padl ve mdlobách na zem. Jak tam dlouho ležel, nevěděl. Když se probudil, byl už bílý den a sluha mu podával nádherný šat.

„Pospěš si, pane! Hrad je plný čeledě a jeho pán už tě netrpělivě očekává.“

Diviš si dlouho nemohl vzpomenout, co se s ním v noci dělo, a tak mu sluha všechno pověděl. Když se převlékl, šel se sluhou do velké hradní síně, kde na něho čekala paní s deseti syny a svým manželem. Všichni mu děkovali za vysvobození.

„Už nám zbývá jen málo času,“ řekl Divišovi hradní pán. „Hrad a s ním všechno, co k němu náleží, patří od této chvíle tobě. To je tvoje odměna. Jen o jedno tě prosím, naprav brzy naše chyby! Vrať poddaným v dědinách, co jim patří a vládni spravedlivě, ať tě nestihne stejný osud jako nás.“

Když pán domluvil, všichni zmizeli a jen bílý závoj hradní paní zůstal ležet na dlažbě. Diviš ho zvedl a pečlivě uložil sobě na památku. Pak přišlo služebnictvo a vítalo nového pána na hradě Drahotuši.

Diviše čekalo mnoho práce a povinností. Nejprve rozdal lidem pole, louky a něco peněz, aby napravil bývalé křivdy. Potom kdo chtěl, ten odešel. Když poddaní poznali dobrotu nového pána, většinou v dědinách zůstali. A Diviši zůstalo ještě tolik peněz, že za ně dal vystavět nedaleko hradu při řece Bečvě kostel, špitál a hospodu a tak dal základ k budoucímu městu, které po čase dostalo jméno Lipník. Za tyto zásluhy král povýšil Diviše do panského stavu.

A jednoho dne se rozjel rytíř na Záhoří pro krásnou zemanku, kterou už dávno miloval a požádal ji, zda by nešla za něho. Když mu to panna přislíbila, dostalo se jí panského daru. Diviš dal nevěstě krásný bílý závoj hradní paní. Potom se spolu vrátili na hrad Drahotuš a byla slavná svatba. Na hradním nádvoří zatím postavili pacholci dřevěné lavice a stoly a lidé scházeli se na svatbu z celého okolí.

Každý něco přinesl darem. Mouku, proso, slepici, pytel hrachu, vepříka nebo žejdlík krupice na kaši. Zkrátka to, co kdo měl doma. Muzikanti vyhrávali do tance a všichni se veselili a radovali, nejvíce ženich s nevěstou.

Jak se tak v tom kole otáčeli, odkudsi přiletěl vítr a sebral nevěstě ten krásný bílý závoj. Nesl ho výš a výš a trhal rozmarně na drobné kousky, které padaly na lesy a louky, pole a pastviny. A od té doby se kousky závoje objevují znovu a znovu v slunných podzimních dnech a lidé jim říkají „babí léto“.