Jak Husité obléhali Karlštejn

Hradu hrozila zlá záhuba v květnu 1422. Pražští husité k němu přitáhli v počtu asi dvaceti tisíc bojovníků a začali ho dobývat.

Obsadili okolní návrší a pomocí praků a houfnic vrhali na hrad těžké kamenné koule i sudy naplněné páchnoucí hmotou. Ochránci pokrývali střechy proutím a kůžemi, aby byly zmírněny účinky střelby a vápnem pak ničili páchnoucí látky. Útočníci poznali, že hrad silou nedobudou, rozhodli se tedy, že jej „vyleží“. Hrad sevřeli svými vozovými hradbami ze všech stran a čekali klidně na chvíli, až obráncům na hradě dojdou zásoby. Plynuly týdny i měsíce, obleženým docházely zásoby a obléhajícím trpělivost. Když se přiblížil hod svatého Václava, usnesli se husité, že v ten den zanechají nepřátelství a vesele oslaví pražské posvícení. I vyjednali si s obleženými příměří a pozvali některé z hradní posádky na hody. A kupodivu, hosté nedávali nijak najevo, že by byli hladoví a nejedli jako diví co nejvíce z vybraných jídel. „Máme na hradě zásob na tři léta,“ chlubili se, když byli tázáni, jak se jim daří. „A občas i čerstvou zvěřinu nám na hrad lovci dopraví a i ryby se objeví na stole v den postní.“

Na hradě zatím bylo den ode dne hůř, neboť se jedlo z posledního. Jen náhoda anebo lest mohly jej před pádem zachránit. Konečně bylo zkonzumováno vše až na mladého kozla, ponechaného pro úplně poslední nejhorší chvíle. V úzkosti, jež všechny přepadla, napadl obležené smělý, vtipný úskok. Vyslali posla do husitského ležení k veliteli panu Zikmundovi Korybutoviči s prosbou o příměří pro příští den. Chce prý se jeden z nich na hradě oženit, a proto by prý velice rádi oslavili jeho veselku v klidu a bezpečí.

Pražané svolili k příměří a na druhý den s podivem naslouchali, jak na hradě vyhrává hudba a bubny víří, jak svatebčané výskají a vesele se baví, zatímco oni sami byli již mrzutí a trpěli hladem. Vtom z hradu přišel posel, v ruce nesl pěknou srnčí kýtu: „Chci předvést před vašeho velitele.“ Když ho k němu přivedli, oslovil ho: „Pane hejtmane, všichni obležení na hradě vám velice děkují, že mohli veselku svého druha jak náleží oslavit. Zvláště ženich je vám zavázán a posílá vám kýtu srnce včera zabitého, abyste alespoň takto byl účasten jeho svatební hostiny.“

Hejtman se nesmírně podivil, kde se na hradě vzala čerstvá zvěřina. Husitský lid se pak nedal již déle pod hradem udržet. Jak se již předtím rozhodl, odtáhl v den svatého Martina od hradu, v němž vyhladovělá posádka se právě chystala k tomu, že se husitům vzdá. Obránci zajásali, zavýskli si a zasmáli se, každý podle své chuti, že kozel posypaný srnčí srstí vytrženou z podkladu pod sedlo na koně zahnal tolik tisíc nepřátel.