Propadlý hrad

První písemná zmínka o Majetíne je z roku 1277, kdy pri urovnání sporu mezi kláštery Hradisko a Velehrad o hranici mezi vesnicemi Bystrovany a Chválkovice vystupuje jako jeden z rozhodcích Herman z Majetína. Tehdejší Majetín se skládal z oválné tvrze – vodního hradu a podhradí – Starého Majetína. Majetín se v té době rozrostl snad o obyvatele zaniklé osady Mastník. Tvrz zmohutněla a v době husitských válek byla jednou z hlavních husitských pevností v olomouckém kraji. O významu opevnění svědčí také to, že císařem Zikmundem bylo požadováno její zboření. V době husitských a českouherských válek zaniklo mnoho osad, mezi nimi i osada Lhotka v roce 1481. V Majetíně u Olomouce, jak je ten malý vršíček, prý kdysi stával hrad a pod ním se rozkládala širá rovina. Ten hrad patříval pánům z Majetajnů. Poslední hradní pán měl zlostnou a divokou povahu, všichni poddaní se ho báli a po straně ho proklínali. Ale nahlas si netroufli proti němu říct ani slovo. Tenkrát vtrhli do země Prusové a všecko plenili a ničili. Hrnuli se na Moravu jako povodeň a brzy stali až u samého Tovačova. Bylo zle! Pán z Majetajnů naporučil, ať všichni sedláci seberou zbraně, a vytáhl i s nimi proti pruskému vojsku. U Tovačova se prý spolu srazili a nastal boj. Mrtvých i raněných bylo na obou stranách moc a moc, ale nakonec přece jen sedláci ty Prusy zahnali. Jen hradního pána nemohli najít. Ten ležel v mdlobách mezi raněnými. Až navečer se vzpamatoval, sebral se a pěšky se vracel na hrad. Za tmy přišel do jedné hospůdky a řekl si, že tam přenocuje, že si pěkně odpočine a ráno se vrátí domů. Sedl si za stůl a poručil si jíst a pít. Tu vstoupil do hospody jakýsi mládenec, měl na sobě myslivecký oděv, sojčí pírko za kloboukem, točil hůlčičkou a jezdil po hospodě černýma očima. Když viděl hradního pána, jak tam mrzutě sedí, přitočil se k němu a povídal: „Milostivý pane, co kdybychom si zahráli? Ať zaženeme dlouhou chvíli!“ „Když chceš, tak si zahraj em,“ řekl pán a trochu ožil. Myslel si: Aspoň mně čas lip uteče. Mládenec vytáhl z kapsy kabátu karty, zamíchal je, až lítaly, a hned začali hrát. Za hodinku měl myslivecký před sebou hromádku zlaťáků a hradní pán se mračil víc a víc. Myslivecký mládenec měl zato pořád lepší náladu a poroučel nové a nové pití, že hospodský ani nestačil nosit na stůl. Brzy neměl hradní pán v kapse ani zlámaný groš. Když sázel poslední hru, vykřikl zlostně: „Když teď prohraju, ať můj hrad třeba vezme čert!“ Myslivecký se jen tak divně usmál, vynesl kartu a potichu povídal: „Platí, platí, milostivý pane.“ Pán z Majetajnů zase prohrál! Celý rozlobený vstal a šel si lehnout. Myslivec zatím posbíral rozházené karty, zaplatil za pití a ztratil se z hospody jako pára. časně zrána se hradní pán vydal na další cestu. Když přišel do lesíka Olší, potkal tam posla na koni a ten volal celý vyděšený: „Vaše Milosti, hrad se propadl, hrad se propadl!“ Pán zůstal jako solný sloup. Ale pak se vzpamatoval a plný zlostí vykřikl: „Cože? Že se propadl můj hrad? Tak když čert vzal hrad, ať si mě vezme taky!“ Jen to dopověděl, země prý zarachotila a po pánu z Majetajnů nebylo památky. Nikdy víc už o něm neslyšeli a na jeho hrad už taky skoro zapomněli.