Černý beránek

Rod pánů z Lomnice sídlil na sever od Tišnova. Od 13. století byl značně rozšířený také na západ až k Velkému Meziříčí. Některý pán z Lomnice postavil ve vsi Náměšti hrad a dal také upravit brod přes řeku Oslavu. Poté sloužil na hradě svému králi jako hejtman. Král vytáhl se svým vojskem ze země na válečnou výpravu. Tu se ke hradu znenadání přihnaly nepřátelské voje, obklíčily ho, rozložily se kolem a čekaly, až se obránci hlady vzdají. O útok se nepokoušely, neboť hrad stál na nepřístupné skále, byl velmi pevný a měl tuze vysoké hradby.

Obležení byli v těžkém postavení. Od královských vojsk se hned tak pomoci dočkat nemohli a zásob na hradě nebylo tolik, aby mohli delší dobu vzdorovat. Nicméně předstírali, že se nelekají. Pištci a bubeníci denně vyhrávali na nádvoří a veškerá hradní čeleď zpívala a výskala jako o posvícení. Chtěli tak obléhatele přesvědčit o tom, že všeho mají dostatek a vyhladovění se bát nemusejí. Ve skutečnosti jim bylo všelijak. Aby vystačili s malými zásobami co nejdéle, nařídil hejtman hned od prvních dnů obležení malé příděly jídla, a tak lidé výskali a zpívali s hladovými žaludky. Obléhatelé také zpěvu a jásotu na hradě tuze nevěřili. Znali podobné úskoky, a proto se obhájcům posmívali: „Však vy se poddáte, jen co vám trochu břicha splasknou. Až z vás budou hubeňouři, ještě pěkně poprosíte.“ Když obležení trvalo už kolik neděl a nepřátelé vytrvale vyčkávali pod hradbami, byly denní porce jídla stále menší a menší. Posádka začala malomyslnět. Později bylo ještě hůř. V truhlicích už nebylo ani prášku mouky, obležení snědli vše, co k snědku bylo. Snědli i koně a poslední, co zbylo, byl černý beránek. Toho jim bylo líto zabít, neboť ho měli všichni rádi, zvláště hejtman. Posádka se chystala, že se vzdá a naléhala na velitele, aby se s nepřítelem jednalo o kapitulaci, při které by aspoň zachránili holé životy.

Hejtman dobře věděl, že nezvládne hladové muže. Zapřísahal je tedy, aby tedy vytrvali aspoň do druhého dne. S těžkým srdcem rozkázal zabít oblíbeného beránka a mužstvo pozval na malé, ale o to vzácnější sousto. S tím byli muži spokojeni. Když beránka zabíjeli, přišli na dobrý nápad. Zachytili krev zvířete, pomazali jí několik starých hovězích kůží a rozvěsili je po cimbuří, aby na slunci uschly, jako by to byly kůže čerstvě stažené. Lest měla znamenitý účinek. Když si kůží všimli obléhatelé, domnívali se, že je na hradě opravdu všeho ještě hojnost. Rozmrzelý velitel tedy rozkázal druhý den strhnout stany a odtáhnout. Můžete si pomyslit, jaká radost z toho byla na hradě. Ještě větší nastala příštího jitra, neboť přitáhl na pomoc král s vojskem a zásobami. Když se zeptal, jaké zásoby jim zbyly na hradě, ukázali mu černou beraní hlavu. To bylo jediné, co jim zbylo. Král pochválil věrnost, statečnost a důvtip obránců a dovolil rytíři, který je vedl a povzbuzoval k vytrvalosti, aby napříště nosil na zlatém štítě černou beraní hlavu.