O Klekáníčkovi u Plas

Běhajíli a dovádějíli večer malé děti po vsi a nechceli se jim domů, strašívají je dnes ještě někde, že na ně přijde klekáníček, že si je do pytle strčí nebo že je v hnojůvce utopí. Má prý také skrýš v zemi pod zvonicí, kam děti zanáší. Toho klekáníčka si všelijak představovali. Na Rokycansku znali ho jako usměvavého mužíčka, který chodí po kolenou. Jiní zase říkali, že vypadá strašlivě, že s ním není žertů. Také po lesích prý se klekáníček toulá, a běda tomu, kdo by naň volal nebo hvízdal. Skočil by mu klekáníček na záda a umořil by jej do smrti. Ale často také je klekáníček na lidi hodný, v noci jim na cestu svítí. Tak vyprávěli o formanech, kteří se setkali s klekáníčkem v lese na cestě z Vysoké Libyně do Plas. Vezli tam dřevěné uhlí. Nějak se u milířů omeškali, vyjeli pozdě, a v lese přepadla je tma. Měsíc tehda nesvítil a po špatné lesní cestě šlo to pomalu kupředu. Neměli s sebou luceren, a tak bylo třeba dávat pozor, aby vůz nesjel do výmolu nebo někde nenarazil a nezvrhl se. Každou chvíli bylo třeba zastavit a zkoumat cestu. Formani byli tuze mrzuti a jeden z nich zvolal: „Klekáníčka tu mít, ten by nám posvítil na cestu!“ Jen to forman řekl, kde se vzal, tu se vzal, ukázal se před prvním párem koní skrčený mužíček, v každé ruce měl lucernu s jasným světlem a svítil koním na cestu. Formani hleděli s podivem na to, že se koně toho zjevení nebojí, že kráčejí jistě. A mužíček před nimi, spolehlivě je vedl. A tak si muži vykračovali beze strachu podle koní, byli rádi že dobře, bezpečně dojedou. Jak se povozy dostaly k některé vsi, klekáníček se ztratil, ani vidu po něm. Ale za ní už zase stál, čekal, až formani dojedou, a svítil jim dál. Tak se dostali šťastně do Plas, libovali si, jaký měl nápad ten, který klekáníčka přivolal.