Nevěrník

Na jihovýchodní straně staroolešského rybníka žila zámožná selka - vdova Vilemína. Ucházeli se o ni hospodáři zblízka i zdáli, a ne ledasjací, ale Vilemína prý, nač ten spěch, ona má na nový čepec času habaděj. Jednou zavítal na selský dvůr kovářský tovaryš ze Saska a stěžoval si, že nemůže sehnat práci: "Dají mi vždycky jenom čtyrák a já abych sušil hubu dál, mám už té žebroty po krk! Řekni sama, hospodyně, jaký je to život pro zdravého mladého chlapa? Pravda, lidé jsou u vás dobří, neškrtí na vandrovníkovi, sem tam pohostí, i nocleh dají, ale co naplat, poctivé řemeslo se chce dělat..." Vdova poslouchala a nespustila se švarného tovaryše oči. "Nějaký čas můžeš u mě zůstat, roboty je tu dost pro dva: kosy a srpy dej do pořádku, na panty se všude podívej, však sám uvidíš, co je třeba. Tlumok máš toho svého nářadíčka plný, ale až budeš potřebovat, řekni, promluvím se sousedním kovářem..." Tovaryš poděkoval a dal se s chutí do díla. A protože jako většina kovářských byl napůl felčarem, i koním pouštěl žilou, zuby jim dlátem srážel a čas od času olešským bolavý zub vyškubl. Síly měl, že nevěděl, co s ní, a lidi nepřestávali žasnout, že leckdy i holou rukou zub z dásně vytáhne. Že při tom vzal i nějaký ten zdravý, toho si nikdo nevšímal. Selka byla celá šťastná, že má tak zdatného pomocníka. Podstrojovala mu - a jednoho krásného dne se po vsi rozneslo, že ve dvoře bude veselka. A byla: Vilemína zářila, jenže lidem neušlo, že novopečený hospodář není jaksi ve své kůži. Už na hostině ho nejednou přistihli, jak civí do prázdna a hladké čelo se mu vrásní. Čas utíkal jako voda. Mladý dřel a dvorec den ode dne vzkvétal: maštal byla plná krásných lesklých koní, ve chlévech postávaly tučné, blahobytné kravky a stodoly div nepraskaly. Vilemína se obalovala tukem, zato hospodář hubl, chodil jako zmoklá slepice a někdy za celý boží den neutrousil ani slovíčka. "Nu, je to morous," říkala čeleď, "ale má uznání. S nebožtíkem pantátou se srovnat nedá, to byl učiněný chrt." Po několika letech objevila se jednou zvečera ve Staré Olešce mladá, na kost vyhublá žena v chatrných hadříkách. Za ruku vedla kučeravého chlapečka a poptávala se, zdali tudy nešel kovářský vandrovník ze Sas: "Takový kudrnatý, modrooký... a hezký... Gustík mu říkají..." "Gustík?" uchichtávali se vesničané. "Tak to jdi támhle do statku a ptej se na hospodáře Gustíka!" Žena se zarazila: na hospodáře? Když odešla, strčili všichni hlavy dohromady: všimli jste si toho děcka? Celý pantáta! To bude teda pěkná mela! "Kampak, ženská?" obořil se na poutnici pacholek, ale to už matka s dítětem vstupovala do síňky. Za stolem seděl Gustav nad talířem plným škubánků a kolem pece se točila Vilemína. "Vedu ti syna, hospodáři", řekla tiše žena a oči jí zrudly. Gustav odložil dřevěnou lžíci a zpopelavěl: "Co to má znamenat?" vykřikl, ale hlas se mu zlomil. "Poběhlice," zrudla Vilemína, "jak se opovažuješ? Hned se odtud ztrať, nebo tě dám vyštvat psy! Mladá matka se zachvěla: "Nepůjdu... Až co řekne hospodář..." "Ven!" vyskočil od stolu Gustav a na čele se mu zaperlil pot. "Ven! Slyšíš, couro jedna? V životě jsem tě ani neviděl!" Tu se ubohá žena vztyčila, zahrozila na Gustava kostnatou rukou a s planoucíma očima zvolala: "Darebáku! Vlastní dítě jsi zapřel! Buď třikrát proklet!" Když nešťastnice zmizela ve tmě, přistoupila selka ke Gustavovi: "Pověz: byla to tvoje milá? A to dítě - je tvoje?" "Ne!" zapřel Gustav. "A nedotírej už!" Od toho večera nepromluvil ani slova, jakmile se zešeřilo, vycházel ven a přicházel až k ránu. Jednou se však nevrátil: skočil do staroolešského rybníka. Marně prosila Vilemína, aby ho po křesťansku pochovali, dovolení nedostala: musel být jako všichni sebevrazi zakopán do nedalekého lesíka a nad hlavu mu přivalili kámen. Než se rok s rokem sešel, dopadly na Vilemínin bohatý dvorec Jobovy rány: dobytek sklátil mor, stodoly vyhořely a hospodyni zčistajasna ochrnuly nohy. Rok po Gustavově smrti našli selku oběšenou na půdním trámu. Statek osiřel a pomalu se rozpadával, nebylo nikoho, kdo by se ho ujal. A v lesíku, kde ležel kovář Gustav, se noc co noc honila meluzína a hrůzostrašně kvílela.