Kamenná podkova

Na náměstí v České Kamenici je v dlažbě zasazen velký kámen v podobě podkovy. Sloužil původně jako znamení, kde smí v době trhu stát prodávaný hovězí dobytek. Sousední dvě menší prostranství sloužila jedno k prodeji koní - dosud užívaný název Koňský trh - a druhé k prodeji nádobí - Hrnčířský trh. O nápadném podkovovitém kameni se však během let, když se na jeho původní účel zapomnělo, vytvořila tato pověst. Před mnoha a mnoha léty usadili se v hustých lesích a roklinách u České Kamenice loupežníci. Sužovali celé okolí. Přepadali pokojné kupce, kteří se svým zbožím ubírali po zemských stezkách do Lužice nebo ku Praze, obírali je o majetek a mnohdy nelidsky ubíjeli. Přepadali však i selské dvorce, pastýře hlídající svá stáda, ba jejich drzost šla tak daleko, že se odvažovali až pod městské zdi, kde přepadali usedlosti. Z jejich jména šla hrůza a v jejich stopách nářek a bědování. Často se proti nim vypravily ozbrojené oddíly, ale co to bylo platno? Hluboké lesy a tajemné úžlabiny je vždy bezpečně skryly, takže nikdo nevěděl o jejich doupatech.

V této nejisté době, kdy strach padal na lidi a nikdo se už za bílého dne neodvažoval z dohledu městských hradeb, sloužila v krčmě u kunratické brány statečná děvečka. Byla silné, rozložité postavy a širokých ramen, vlasy měla jako smola a černé jiskrné zraky se jí pod hustým obočím jen blýskaly. Její síla byla taková, že uchopit plný sud vína a odnést jej po točitých schodech do sklepa bylo pro ni hračkou. Branou kolem krčmy prošlo a projelo mnoho lidí, četní hosté se zastavili, aby pojedli a popili a všichni do jednoho líčili ohavné činy, kterých se tu a tam loupežníci dopustili. Návštěvníci se shodovali v tom, že by bylo snadné je zlapat, kdyby se znalo jejich doupě, případně skrýš ve skalách. Děvečka slyšela všechny ty řeči a v duchu si umiňovala, že když v mužích není dost statečností k takovému činu, tu že ona se pokusí loupežnické úkryty vypátrat. Neřekla o svém úmyslu nikomu ani slova z obavy, aby se jí nevysmáli a aby se také nic neprozradilo. Pouze se starým vrátným se domluvila, že na trojí zabouchání jí bránu okamžitě otevře a jemu také se svěřila, proč to potřebuje. Odešla za časného jitra z krčmy a velkým obloukem zamířila do úžlabin za Jehlou. Šla tak, aby nikdo, i kdyby ji pozoroval, netušil, kam míří. Musila stále mít na paměti, že loupežníci mají jistě někde své stáže, které pozorně obhlížejí celé okolí. Spoléhala však, jí že by si nevšimly a neměly ji v podezření z vyzvědačství. Tiše a obezřele se plížila dívka mezi křovinami, slézala stráně a pro?házela pod lesními velikány, kde i v pravé poledne bylo šero, a bedlivě si všímala všech znamení, aby bezpečně našla cestu zpět. Tak uběhl dlouhý a únavný den v bezúčelném pátrání a blížil se již večer, když tu jemné dívčino chřípí zachytilo slabounký závan kouře. Mohlo to být také ze vzdáleného milíře, ale kdo by si v takových strmých úžlabinách zakládal milíř, když měl lepší možnosti při cestě a blíže města. Zvýšila proto ještě opatrnost a jako lasička se plížila kupředu. Zanedlouho pichlavé smrčiny a nízký křovinatý porost ustaly a dívka spatřila pod převislou skalou mýtinku a ke skále přitisknutý hrubý srub s malým okénkem.Večer se mezitím změnil v noc a dívka takřka vrazila do malé ohrádky, kde mlhavě spatřila několik uvázaných koní. Koně začali nepokojně frkat a podupávat, když ucítili cizího člověka. Dívka opatrně obešla ohradu, aby přistoupila k okénku, ze kterého se linula slabá narudlá záře. Sotva však udělala několik kroků, uchopil ji kdosi, kdo tiše stál ve tmě u domu,hrubě za rameno a nocí zazněl drsný hlas: "Hola , kamarádi, máme zde slídila. Rychle ven, ať si na něj posvítíme!" Pevné paže sevřely děvče jako kleště. Nesměla by to však být děvečka z krčmy u brány. Rozehnala se, a protože i pocit nebezpečí dodával jí síly, prudce se útočníku vytrhla a vrazila do něho tak mocně, že narazil zády i hlavou na roh srubu a jako pytel klesl k zemi. Mezitím se však už dveře rozlétly a několik mužů se vyhrnulo ven. V záři padající z jizby bylo vidět v jejich rukou blýskající se nahou zbraň. Štěstím pro dívku bylo, že oslněni světlem z chaty, okamžitě se ve tmě nemohli orientovat a vráželi s hrubým klením jeden do druhého. Děvče zatím přeskočilo ohradu a nahmatavší mezi vzpínajícími se koni ohlávku prvního, rychle ji odvázala a mžikem mu sedělo na hřbetě. K ohradě! Je v ohradě! Ať nevezme koně! Chyťte ho!" slyšela od chaty a do tohoto křiku zněly drsné kletby. Poděšený kůň na poplácání po plecích se trochu uklidnil a na vybídnutí jediným skokem přelétl ohrádku a nyní to šlo doslova o život. Křoví a větve šlehaly dívku do tváře, rvaly na ní šat a bodaly až do krve. Kůň pádil dolinami i po skalách, až vítr fičel kolem uší a jedinou myšlenkou dívčinou bylo, že ji nesmí chytit, že musí dorazit do města.Jak dlouho jeli, to dívka nevěděla. Jen když cítila, že kůň umdlévá, pobízela ho usilovně k dalšímu trysku, až pojednou v bledé záři hvězd spatřila po pravici Jehlu a před sebou tiché hradby města. Jako vítr dojela ke bráně a jen cítila, jak kůň už klopýtá a vydává poslední síly. Na trojí zaklepání vrátný otevřel a děvče vjelo do náměstí. Sotva seskočilo, svalil se i kůň a za chvíli dodýchal. Byl zcela schvácen.

Vzbouření měšťané se rychle ozbrojili, ještě té noci širokým kruhem obklíčili úžlabiny až daleko za vrchem Jehlou a ráno už byli loupežníci v poutech přiváděni do městské šatlavy. Zarostlí, hrubí a vzpurní muži drze hleděli na všechny strany a nedávali najevo známky strachu. Několik jich prý také v bitce padlo. Zanedlouho konal se v Kamenici s lupiči soud a podle záznamů v popravčí knize bylo 7.května 1594 popraveno na Šibeničním vrchu 8 zločinců, z nichž 3 mečem. Tak byl celý kraj zbaven strachu a obyvatelstvo mohlo zase klidně spát. Děvečka za svou statečnost dostala městskou krčmu u brány a stala se šenkýřkou. Na místě, kde padl zchvácený kůň, byla do dlažby vsazena kamenná podkova, kterou tam vidíme dodnes.