O spanilé neznámé

Tato pověst vypráví o panu Jaroslavovi. Byl městským písařem. Příliš se ale nezajímalo o to, co se dělo ve světě. Ačkoliv žil v době Napoleona a jeho bitev. Rád snil, četl si básně a toulal se rozvalinami hradu. Často tam vídal neznámou, spanilou ženu. Jednoho dne ho navštívil neznámý muž. Byl starší, měl dlouhý vous. Pověděl mu, že žena, kterou vídá, je Sabina – žena o které jsme se dočetli v pověsti O krásné doně Sabině. Prozradil mu, kde má náhrobek. To Jaroslava překvapilo. Muž mu prozradil, že on sám je duch Těmi z Koldic. Těma si stěžuje na to, jakým způsobem lidé mrhají svým životem, v bojích se honí jen za výhrou a smrtí, nikoliv za čestným soupeřením. Také Jaroslavovi poradil, jak dostat Sabinu mezi živé. „Polož tyhle růže k jejímu náhrobku, v tu chvíli než začnou kokrhat kohouti. Dbej na to, aby byly zkropené rosou a tvou krví, necukej se, láska něco stojí!“

Ještě Jaroslavovi poradil, že není důležité, zda se mu přivolání Sabiny povede. Daleko důležitější je to potěšení z toho, že člověk něco vyzkouší. Příští noc se Jaroslav rozhodl učinit přivolání Sabiny. Když však došel k místu, kde ležel její náhrobek, nemohl ho najít. Doma se dozvěděl, že radní odstěhovali všechny městské cennosti do starého sklepení hradního. Vchod byl zakryt náhrobním kamenem Sabiny.