O původu Rakovníka

Kdysi za dávných dob, v místech kde kopce padají do údolí rozvírajícího se k západu, stával malý kostelík, který byl zasvěcen svatému Jiljí. Nedaleko odtud, na potoce, který snad ani jméno neměl, stával mlýn tak jako na většině potoků a řek. Mlynář nebyl nijak bohatý, vždyť v okolí bylo jen pár osad, z nichž sedláci jezdili k němu obilí semlít, ale stále doufal, že přece jen štěstí se k němu obrátí čelem a on bude moci ve spokojenosti žít se svou početnou rodinou. Ale doby byly tehdy velmi zlé a ten rok se téměř nic neurodilo pro jarní krupobití a letní sucha. Navíc v okolí mor se dostavil jako věčný parazit na životě chudých, lidu kolem ubývalo a hlad projevil se i ve mlýně. Aby neštěstí bylo dovršeno, mlynář jednoho dne ochuravěl, a ač se mlynářka snažila, jak uměla, z lůžka již nevstal a odebral se ke svým předkům. Mlynářka s dětmi pochovala jej u kostelíka a potom všichni vrátili se do mlýna.

Z počátku ještě to šlo, protože přece jen něco v sýpce i mlýnici našli, ale potom musela panímáma chléb i z plev dělat a nakonec už ani smítko nebylo kde vymést. V okolních lesích, kam děti chodili sbírat lesní plody, také již skoro nic nebylo a nezbývalo vlastně než čekat na to nejhorší, pomalé umírání hlady. To však matka nechtěla dopustit a modlila se k Bohu, aby nějak jim pomohl. Ale všechny ty prosby jako by se od zdi odrážely a bylo stále hůře. Děcka začala již polehávat a neměla ani síly k potoku zajít, aby třeba nějakou rybku chytla jako dříve. A tehdy rozhodla se mlynářka, že skoncuje s tak bídným životem a otráví sebe i své děti. Tehdy mělo se za to, že tvorové oškliví, kteří v potocích žili a podivnými klepety chytali svou kořist, jedovatými štíry vodními musí být. Sice raci se jim říkalo, ale co bylo to za tvory, kteří jen pod kameny a kořeny stromů při břehu žili, a když chtěli někam se dostat, tehdy couvali zpět? Lidé přesvědčeni prostě byli, že jen ke škodě jsou. Proto mlynářka koš vzala a celé dopoledne po potoce chodila a ty potvory podivné do něho chytala. Když měla jich konečně koš plný, až žaludek se jí zvedal z toho, jak přes sebe ti raci lezli a těmi klepety sahali po sobě, vydala se k domovu. Tam veškerou tu havěť do toho největšího hrnce naházela, vodou z potoka zalila a na plotnu dala vařit, aby jedový nápoj z toho udělala. Raci škubali sebou a rudnout začali, jako by ten jed jejich z nich ven vystupoval. Konečně připadalo nešťastné mlynářce vše hotovo, a tak nalila polévku tu na misky a do každé ještě pár těch potvor přidala, aby její děcka aspoň rychle z tohoto slzavého údolí odešla a ona s nimi. Potom posadila všechny kolem stolu a společně modlili se za to, aby co nejrychleji potakali se se svým otcem, který před nedávnem skonal.

Když skončila jejich modlitba, pustili se všichni do jídla, které matka jim připravila. Že hlad měli ohromný, chutnalo jim to a myslíce, že to Bůh jim ulehčuje cestu na onen svět, pustili se i do těch potvor, které v polévce měli. Raci však tuhý krunýř měli, a tak křupalo jim to jídlo podivné mezi zuby. Ale pod skořápkou najednou bylo maso chutné a voňavé a oni mysleli, že na cestě do ráje už jsou. Proto odebrali se společně do svých postelí, aby zaspali svou poslední hodinu. Ráno sluncem ozářilo zaschlý trávník kolem mlýna a proniklo svými paprsky okny do domu. Jeden z těch šibalů slunečních zalechtal jedno z děcek na očích a nose a dítě přiospale se protáhlo a posadilo na posteli. Bylo mu nádherně, jen hlad veliký mělo, a proto přeběhlo bosýma nohama k matčině posteli.

„Maminko, maminko, nemáte ještě tu dobrou polévku? Mám ještě hlad a vzal bych si, kdyby tu ještě byla!“ volalo jedno dítě na matku. Ta otevřela oči a nejprve myslela si, že snad již v ráji je, když tak dobře je jí po těle a děcko, které mrtvo mělo být, stojí vedle ní. Ale naléhavá prosba o jídlo, kterou ten mrňous opakoval, ale konečně alespoň na chvíli zahnal svůj hlad. Tehdy děkovali společně Bohu za ten zázrak a od té doby raci je živili, než deště přišly a krajina vydala konečně novou úrodu a zažehnala tak hlad a chudobu. Že raci zachránili před smrtí mlynářovu rodinu, dozvěděli se brzy i lidé z okolí a sami začali ty klepetáče lovit a k jídlu připravovat. Že v okolí po potocích bylo těch potvůrek hojnost, začali lidé se blíže ke mlýnu stěhovat a stavět tu nové město, které po racích nazvali Rakovníkem.