Poklady na Puchartu

Nedaleko městečka Potštátu na vysokém kopci nad Olšovcem jsou zříceniny hradu Puchardu. Poslední z jeho pánů byl loupeživým rytířem. V kraji napáchal mnoho zla a lidé si na něj stěžovali až u samého krále. Jednoho dne pak královské vojsko oblehlo hrad a chystalo se rytíře zajmout. Ten však raději skočil s koněm se skály a zabil se, než by byl padl do zajetí. Potom vojáci hradu dobyli, rytířovu čeleď pochytali a hrad pobořili. Od té doby leží hrad Puchard v rozvalinách. Jednou na Květnou neděli pásl ovčák Ondra nedaleko hradu stádo. Pro radost si pískal na píšťalku a šel pomalu za ovečkami, které spásaly jarní trávu. Když všechny písničky přezpíval a žádná ho už nenapadla, sedl si ovčák na první kámen. Byl na Puchardu. „Člověk by málem ani nevěřil, že tu kdysi žil rytíř Puchard. Takový to byl bohatý a mocný pán a co po něm zbylo? Jen hromady kamení a povídačky o pokladech,“ pomyslel si ovčák Ondra a rozhlédl se kolem. Hradní nádvoří zarůstalo travou a křovinami. Mezi kameny rejdily zelené ještěrky a ve věži krákaly vrány a kavky. Tu dostal Ondra bláznivý nápad a řekl si: „Zeptám se, jestli z těch pokladů pro mne něco zbylo.“ A přiložil obě ruce k ústům a hlasitě zavolal: „Pucharde! Pucharde!“ Ovčákovo volání se odrazilo v okolních kopcích a vysoké jedle je vrátily zase zpět k hradu. „Pucharde! Pucharde!“ Ondra se usmál a znovu zavolal: „Máš zlato?“ „Zlato! Zlato!“ ozvalo se z lesů. Ondra zavýskl radostí. Hra s ozvěnou se mu líbila. A nedalo mu to, aby nezavolal do třetice. „Dáš z něho Ondrovi?“ A ozvěna odpověděla tak, jak si ovčák přál. „Ondrovi! Ondrovi!“ „Tak vidíš, pane rytíři!“ zasmál se Ondra. „Pěkně jsme se spolu domluvili. Když už jsem tu, přece mne nenecháš domů jít s prázdnou!“ „S prázdnou! S prázdnou!“ šeptala ozvěna, ale to už ji Ondra neposlouchal. Jak se ovčák rozhodl, tak udělal. Podíval se, jestli jsou všechny ovečky pohromadě, potom hvízdl na psa. Ten mu dovedl stádo uhlídat třeba do večera. Potom Ondra začal prolézat hradní zříceninu. V černé kuchyni zbylo jen prázdné ohniště, u zdi se povaloval starý rezavý kotlík. V konírně našel ovčák prázdné žlaby a železné kruhy ve zdi, nikde ani stébla slámy. Už dávno tu koně nestáli. „Tudy asi cesta k pokladům nevede. Musím se dát jinudy,“ řekl si Ondra. A vydal se na druhou stranu ke staré věži. Pod ní objevil vchod do hradního sklepení. Nadělal si plnou náruč draček a začal sestupovat do podzemí. Když už na krok neviděl, zapálil dračku a svítil si na cestu. Kamenné schody vedly dolů do tmy. Všude to páchlo ztuchlinou. Ondra však měl pro strach uděláno a zvědavost mu dodala ještě větší odvahy. Na konci dlouhé chodby uviděl troje dveře. Na všech byla těžká železná závora. Ondra slýchával, že poklady hlídají zlí duchové. Ale když jim někdo hodí pár drobínků chleba, neublíží člověku. Pro jistotu našel v kapse skrojek chleba a opatrně ho rozdrobil. Potom zvedl železnou závoru a otevřel první dveře. V jizbě na velikém sudu plném měďáků seděl pes s ohnivýma očima a zle na Ondru vrčel. Ten mu hodil hrst chlebových drobínků. Pes skočil na zem a jedním rázem je spořádal. Potom už na Ondru nedorážel. „Taková psí potvora může člověku ledacos udělat,“ staral se Ondra. „Vezmu si jen trochu peněz. V sudu je jich stejně tolik, že to nikdo ani nepozná, když se nějaký peníz ztratí.“ Ondra se ohlížel po psu, ten si ho však už nevšímal. Tak si nabral měďáků do čepice a šel. Když zavřel dveře, zastrčil i železnou závoru. Chtěl jít domů, ale nedalo mu to, aby se nepodíval, co je za druhými dveřmi. Opatrně, zvedl železnou závoru a dveře do jizby otevřel. Tam seděl na velikém sudu plném stříbrňáků černý divoký kocour. Jak Ondru uviděl, začal mňoukat a ježit hřbet. „To jsou ale zvyky. Ještě jsem nic nevzal a už je zle. Musím toho kocoura uchlácholit,“ a hodil mu hrst chlebových drobínků. Když je kocour uviděl, skočil na zem a snědl je. Potom měl Ondra od něho pokoj. Nabral stříbrňáky do obou kapes a dobře za sebou zavřel dveře. O kocoura se pak víc nestaral. Protože ho peníze tížily, položil čepici s měďáky na poslední schod a řekl si, že se musí podívat, co je za třetími dveřmi. Sotva je otevřel, uviděl velikého kohouta. Ten se začal natřásat a rostl, že byl hnedle do půl jizby. Ondra se ale nezalekl. Hodil kohoutovi hrst chlebových drobínků a bylo dobře. Kohout je hltavě zobal a Ondra se ohlížel po pokladu. Vzadu u stěny stál veliký sud plný zlaťáků. Ondra jich nabral do obou hrstí, ale neměl je kam dát než za košili. Když se měl k odchodu, znenadání na něho kohout promluvil lidským hlasem: „Cos chtěl, to máš. Jestli je ti ale život milý, už sem nikdy nechoď! Živ a zdráv bys neodešel.“ Ondra se ulekl a nebyl schopen slova. Pozpátku vycouval z jizby na chodbu a rychle zavřel dveře na závoru. Všude bylo ticho a ovčák nevěděl, jestli to byl sen nebo skutečnost. Peníze měděné, stříbrné a zlaté však byly tu. Ovčák sebral čepici s měďáky a měl se rychle k odchodu. Najednou mu zhaslo světlo a on zůstal ve tmě. Dotápal se ke schodům a pomalu po nich stoupal vzhůru. Peníze byly najednou těžší a těžší. Zdálo se mu, že je nahoru nedonese. „Když mám tolik stříbrňáků a zlaťáků, nač jsou mi vlastně ty měďáky? I tak budu mít dost peněz.“ A Ondra je z čepice vysypal. Peníze se kutálely po kamenných schodech a zvonily dlouho do tmy. Ondrovi se šlo o něco lehčeji, ale netrvalo dlouho a zdálo se mu, že z té chodby nevyjde. Sotva zvedal nohy ze schodu na schod. „Škoda je stříbrňáků, ale větší škoda by byla zlaťáků. Vyházím z kapes raději trochu toho stříbra. I tak mi zbude dost peněz.“ A hned vyhazoval z levé i pravé kapsy stříbrné peníze až tam nezůstal ani jeden. Potom šel dál, ale stará chodba jakoby neměla konce. Ondra slyšel jen vlastní kroky, jinak bylo kolem ticho. Tu přišla na něho veliká únava a on padl jako podťatý na zem. Jak dlouho Ondra spal, nevěděl. Když se probudil, v prvé chvíli nevěděl, kde je. Ale potom poznal, že leží ve staré věži u dveří do sklepení. Když si oči protřel, vzpomněl si na peníze. Měďáky a stříbrňáky cestou zahodil, ale zlaťáky mu zůstaly. Když sáhl za košili, našel jich jen pár, jinak tam měl samé staré listí. „To mi byl čert dlužen,“ zlobil se Ondra sám na sebe. „Tolik strachu jsem zažil, div že mne podzemní duchové nerozsápali a všechno to nebylo k ničemu. Už asi nadosmrti zůstanu jen chudým ovčákem.“ Potom vstal, oprášil ze sebe staletý prach a rozběhl se na pastvinu. Slunce právě zapadalo za nejbližší kopce, ale po stádu nebylo ani památky. Ondra hvízdl na psa, ale ani ten se neozýval. Bylo mu to divné. Dlouho se však nerozmýšlel a rozběhl se domů. V dědině právě zvonili klekání, když Ondra doběhl na náves. Každý se po něm ohlížel, ale on si nikoho nevšímal a spěchal nejbližší uličkou mezi chalupami k ovčinci. Z dálky už slyšel hlas zvonků a bekot oveček. Pes ho přivítal s velikým štěkotem. Když Ondra za sebou zavřel vrátka, viděl, že mu v ovčinci někdo hospodaří. A najednou se proti němu objevil starý Vávra, který mu občas pomáhal stříhat ovce. „Synku, jsi to ty? Nechci ani věřit svým starým očím. Pojď ke mně a podej mi ruku!“ Když mu ji Ondra podal, starý Vávra se rozklepal. „Na mou duši, jsi to ty, Ondro! To jsem rád, to jsem rád.“ „Copak, Vávro?“ ptal se Ondra. „Přišel jsi se na mne podívat?“ „Přišel, synku, přišel už dávno. Celý rok tu sloužím a čekám na tebe. To víš, jako ty práci nezastanu, ale škody na stádu nenajdeš. Hlavně, že jsi se vrátil. Ani se tě neptám, kde jsi chodil. Svět je veliký a lehko se v něm zabloudí.“ V tu chvíli Ondra věděl, že si s ním osud zahrál ošklivou hru. Poklady hledal pod zemí celý dlouhý rok a jemu se zdálo, že tam byl jen půl dne, od poledne do slunce západu. Ondra sáhl za košili a vyndal těch pár zlaťáků. Rozdělil je na dvě hromádky, jednu dal starému Vávrovi a druhou nechal sobě. „Tu máš, Vávro! Moc jsem toho ze světa nepřinesl, ale rozdělíme se. A děkuji ti, kamaráde, za tu službu. Vím, že jsi se o stádo postaral, jak jsi uměl nejlépe.“ Starý Vávra pokýval šedivou hlavou a potěžkal na dlani zlatý kov. Potom poklepal Ondrovi po rameni. „Víš, Ondro, co je na světě největší bohatství? A věř starému člověku, něco už na světě zažil. Tak abys věděl, největším bohatstvím je zdraví a dvě pracovité ruce. Oboje máš, synku, tak ti vlastně nic pro život neschází.“ Ondra dal Vávrovi za pravdu a už nikdy poklady nehledal. Boháčem se sice do smrti nestal, ale smutný z toho nebyl. Když zase vzal do ruky tu svoji píšťalku, zdálo se, že slunce na obloze svítí jasněji a že s ním zpívá vítr. Ondra byl na světě rád a nikdy nikoho nezarmoutil. Lidé poslouchali jeho písničky se zalíbením a dokonce i ovečky poskakovaly na pastvě veseleji.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?