O dívčí válce

O dívčí válce, část první

Vypravuje kronika, že kněžna Libuše před svou smrtí bohatě odměnila věrné své služebnice Vlastu a Častavu i ostatní dívky, které při knížecím dvoře dlely a kněžně své. byly k službám. Potom Libuše zesnula. I byl na Vyšehradě nářek veliký pro smrt dobrotivé kněžny. Podle přikázání Přemyslova dívky Libušiny oblékly tělo kněžnino ve skvostný šat, daly jí do levé ruky váček s pěti zlaťáky, aby je obětovati mohla neznámému bohu, před kterého předstoupí na onom světě, do pravé pak dva peníze stříbrné, aby jimi průvodce a převozníka odměniti mohla, kteří ji do podsvětí uvedou. Pochována pak byla Libuše na hradě Libici, tam, kde řeka Cidlina do Labe vtéká. Libušiny dívky dobře tušily, že po smrti kněžnině mnoho se na Vyšehradě změní. Dokud Libuše žila, v družině knížecí hlavní slovo vedly dívky, protože tomu tak bylo dříve ještě, než Přemysl povolán byl Libuší na Vyšehrad. Těžce nesli muži tuto nadvládu žen, ale nic naplat ! Přemysl sám nic měniti nechtěl na ustanoveních své manželky, třeba i sám nemile pociťoval nadpráví žen. Proto také umínil si po smrti Libušině, že tomu přítrž učiní.

Když Vlasta, dívek těch vůdkyně, pozorovala, že při knížecím dvoře vítr proti nim se obrací, svolala je, aby s ní na vrch Vidovle řečený se odebraly, a tam jim řekla: „Hleďte jen, kterak po smrti paní naší kníže omezuje nás, jak jen může, dávaje nám najevo, že nás nepotřebuje. Mámeli snad čekati, až nám všechnu svobodu vezme, až nás z Vyšehradu vypoví? Takový osud nás jistě čeká, a jestli by tak Přemysl neučinil, nástupce jeho jistě učiní. Takové je mínění moje, ale radit vám nechci, máte vůli ve všem svobodnou: chceteli zůstati v područí na Vyšehradě, zůstaňte.“ Vstala Stratka, jiná z děv Libušiných, a pravila: „Jistě ani my nemáme chuti zůstati pokořenými tam, kde jsme dříve vážnosti a moci požívaly. Když naše kněžna živa byla, i Přemysl její radou se řídil, v jejích rukou bylo vladaření. Teď Přemysl sám zůstal, a myslím, že jemu záhy chyběti bude moudrá žena. Tu pak vím, že by nejlépe pochodil, kdyby tebe zvolil za ženu. My také rády jako kněžny své tebe bychom poslouchaly.

Bylo by nám ženám zase dobře, neboť Přemysl, jako Libuše poslušen byl, i tebe by poslouchal, vláda dojista byla by v tvých rukou. Že má Přemysl rádce věrného, Hynchvoje, známo je tobě. Tomu já chtěla bych k manželství ruku podati, také by to pro nás dobré bylo. Pověz, jak ty o tom soudíš !“ Na to řekla Vlasta, která se zalíbením poslouchala řeč Stratčinu:

„Shledávám, že je řeč tvoje rozmyslná a moudrá, a ráda podle ní bych se zařídila. Ale jak učiníme, aby Přemysl a Hynchvoj nás za ženy pojali?“ „Nezbývá, než poslati k nim se vzkazem,“ odpověděla Stratka.

A tak, že se všem dívkám líbila ta rada, poslány jsou čtyři z nich: Budislávka, Všemila, Hrávka a Pětisíla. Ty, přišedše ke knížeti, výmluvnou řečí poselství svoje vyřídily tak, jak jim Stratka poručila. Žádaly pak od Přemysla odpověď a ptaly se, kdy pro ni mají přijíti.

Tu kníže vzal si Hynchvoje stranou a chviličku s ním se radil. Bylo zřejmo, že si úsměšky činí z toho poselství. Potom Přemysl obrátiv se k pannám řekl:

„Chceme vám odpověď dáti hned. Takto vy vyřiďte těm, kdo vás poslaly: já i můj Hynchvoj chceme tak učiniti, jak ony žádají, ale až se nám Vlasta a Stratka budou líbiti. Toho zatím není.“

Zahanbeny odešly dívky od knížete; a když se navrátily ke svým, věrně vyřídily vzkaz Přemyslův a pověděly také o tom, jak se kníže s Hynchvojem smáli. Tím rozzuřila se Vlasta nemálo; hněvem rozpálená Stratku vyplísnila, že jí takovou radu dala. Mužům pak pro to zamítnutí pomstu přisahajíc, volala:

„Běda těm, kdo pro nás jen posměch mají! Však uvidí, kterak my dovedeme jim oplatiti jejich jednání. A nedáme milost nikomu. Jak chtěli, budou mít.“

Potom Vlasta, trochu se utišivši, nařídila dívkám, aby byly připraveny, až je svolati dá v době nedlouhé ; tu aby buď mečem nebo lučištěm každá byla ozbrojena.

Pokračování v pověsti O Motole...