O přízraku ženy v černém

Nikdo už dnes neví, proč si Žena v černém vybrala jako místo svého strašení právě Pískový vrch. Někteří lidé nazývali tento přízrak Večernicí, protože se zjevoval obvykle hodinu po setmění. Tehdy opravdu tomu, kdo se opozdil v lese, nebylo příliš do smíchu. I Měsíc prý raději odvrátil tvář, aby nemusel rannímu Slunci zase vyprávět, co se na pískovem vrchu udalo. Ztrouchnivělé kmeny stromů se rozsvítily fosforeskujícím světlem, sýček zahoukal zlé proroctví a člověku ztuhla krev v žilách. Když nastalo nepřirozené ticho, ozvala se odkudsi zdáli melodie pochmurné písně doprovázené hrou na flétnu. Zvuk se stále přibližoval, až náhodný chodec úplně uvízl v jeho čarovném hlase a nemohl se ani pohnout. Vtom se před ním objevila Žena v černém, která držela v rukou jakousi skleněnou tyčinku, z níž vycházelo bílé světlo. Přiložila tyčinku k hlavě nehybného poutnika a pronesla několik tajemných formulí. Potom v tichosti zmizela. Člověka vzápětí přepadl nesmírný smutek Všechny černé vzpomínky, které milosrdná paměť už dávno odložila do propastných hlubin nevědomí se nahle vynořily na povrchu. Dotek čarovné tyčinky totiž způsobil, že všechny pěkné okamžiky z minulosti se propadly do zapomnění. Žena v černém si totiž přála, aby člověk na setkání s ní nikdy nezapomněl. A to se ví, že s pěknými vzpomínkami neměla pranic společného. Tak se stávalo, že lidé, kteří se setkali s tímto přízrakem, docela zapomněli se smát. Jednou se však kouzlo přece jenom zlomilo. To když se vrátil z Písečného vrchu jistý muž z Čabové, který vyprávěl o tom, jak včerejšího večera potkal přízrak a smál se tomu, až se za břicho popadal. Lidé kroutili hlavami a nechápali, jaktože odvěké kouzlo na tohoto muže nepůsobí. Muž jim vysvětlil, že tak jak vítr rozdmýchává oheň, tak lidský strach rozpoutává působení temných sil, a tak jak voda oheň hasí, tak lidský smích ničí všechnu zlověstnou moc. Lidé pochopili a od toho dne se už nikdy přízrak Ženy v černém na Pískovém vrchu neobjevil. To proto, že lidé se dosud nezapomněli smát.