Dlouhý jazyk

Ve Staré Olešce nedaleko České Kamenice měl sedlák jménem Kecal velmi nezvedeného syna Frantíka. Hoch byl jedináček, rodiče mu všechno dopřávali i všechno odpouštěli, a tak milý chlapec vyrůstal jako dříví v lese. Když byl větší,doma se skoro vůbec nezdržel. Toulal se celé dny v úžlabinách, lezl po skalních srázech, vyšplhal i na nejvyšší smrk, kde vybíral vraní hnízda, a opět bylo ho vidět, jak se prohání v polích i po pastvinách, plaší malým pasáčkům stáda hus, otlouká ovoce se stromů a tropí jen samé věci neužitečné a nedobré. Domů si Frantík přicházel jen pro jídlo, či aby se vyspal. Rodiče pracovali sami na polích i ve chlévě, ale synek práci nepřivykl. Otec Kecal se jen pýchou nadouval, jak chlapec roste a sílí. Že svou sílu na užitečné věci neobrací, to rodičům zaslepeným láskou nevadilo. I sousedé si všimli lenošného Frantíka. Na moudré rady a napomenutí hoch se však jen poškleboval i jazyk na ně vyplazoval. S tím jazykem to bylo nejen chlapcova nezpůsobnost, ale i zvyk. Kdykoliv totiž se něčím namáhavějším zabýval, tu stále měl špičku jazyka mezi rty nebo v koutku úst. Hned za Starou Oleškou je vysoká pískovcová skála, do které vede chodba zakončená jeskyňkou v podobě doupěte. Vchod do doupěte je zarostlý křovím i kořeny stromů. Tomuto doupěti se dosud říká Medvědí díra. Snad tam někdy medvěd žil. V době , o které vyprávím, bylo však doupě sídlem tří bratrů pidimužíků. Byli to malí človíčkové s řídkými vousy a vrásčitými lícemi, kteří v polední době i večer vycházeli na okraj doupěte, aby se poohlédli po nebi i po kraji. Při svých toulkách objevil Frantík Medvědí díru právě v poledne, když se hladový vracel domů k obědu. Pidimužíci zrovna odpočívali na teplém sluníčku a kouřili dýmčičky. Zlomyslný chlapec, spatřiv tak podivné mužíčky, z počátku se zalekl, pak ale dodav si kuráže, přiblížil se k nim a počal si z nich tropit posměch. Mužíci klidně ho napomínali, on však na ně jen jazyk vyplazoval i kamením po nich házel. Tu zmizeli všichni tři v Medvědí díře a večer je zastihl, jak se radí, čím zlého hocha potrestat. "Bratři," řekl první, "ať dostane zlou ženu!"

"Do té doby je ještě dlouho,"pronesl druhý. "Lépe bude, když se někde vymáchá nebo na skále potluče." "Ani to by nebylo moudré," rozhodl třetí. "Když svůj zlolajný jazyk pořád z úst i na lidi vystrkuje, ať mu tak zůstane!" S tím i oba předchozí souhlasili. Tak chlapec druhý den i příští dny prováděl své reje po okolí Olešky, dál obdivován otcem Kecalem i matkou. Jakmile však na někoho pro dobré slovo jazyk vyplázl, ten se mu rázem o kousek prodloužil, až jednoho dne už nemohl ústa zavřít, neboť jazyk byl už tak dlouhý, že mu z nich vyčníval. I spěchali rodiče s chlapcem ke kořenářce, potom i k lékaři, ale všechno bylo marné. Jazyk mu už nikdo zkrátit nedovedl. A tak se malý Frantík Kecalů, který se druhým tak rád vyškleboval, stal sám pro svůj dlouhý jazyk předmětem posměchu.