O knězi, který padal

1. června r. 1738 za časného jitra vyrazil si jako obyčejně kdousovský farář Jan Stallhofer údolím Želetavky na krásnou vycházku až na hrad Bítov. Měl tam ráno sloužit mši svatou pro hradního pána a celé osazenstvo hradu. Daunové byli v poslední době ještě zbožnější, neboť si starého kněze oblíbili. Otec Jan procestoval v mladých letech kus světa a dovedl o tom zajímavě vyprávět. Prohlížel si orosené listy stromů, klidně našlapoval do ztvrdlé půdy a poslouchal, jak zpívají ptáčci. Odsloužil bohoslužbu a zašel do komnat hradu na občerstvení a obvyklý rozhovor. V zimě se často mluvilo o slunné Itálii, aby se člověk aspoň nějak zahřál, nyní ale bylo léto, a tak se vyprávěly spíš různé neuvěřitelné příběhy a zážitky s cizími lidmi a národy. Víno příjemně dokreslovalo teplé letní počasí a den ubíhal klidně, ale vytrvale.

Po obědě přišla večeře a byl nejvyšší čas vydat se na zpáteční cestu. Začalo ale pršet. A tak nezbylo než ještě posedět. Červnové deštíky nebývají dlouhé. Také tento brzy přestal. Starý farář vyrazil domů. Údolím se válely neprůhledné oblaky mlhy. Kněz si ale věřil. Šel přece tou cestou už tolikrát!

Náhle se noha svezla ze skalního výstupku a náš poutník ztratil rovnováhu. Tak je to tady! Jednou muselo přijít nebezpečí, kterému člověk neunikne. Ale tentokrát to ještě nebylo. Kněz se sunul po skále dolů, přes kořeny stromů, které ho zachytávaly, až dopadl do měkké trávy na břehu Želetavky. Pomalu se postavil a zjistil, že je živý. Ze suchých rtů mu vyšla modlitba a slib. Postavil na oné cestě z hradu do vesnice sochu andělu strážnému. Stála nad ním totiž Boží ochranná ruka. Bůh má člověka rád.

Když si dáte tu práci, ještě dnes onu sochu poblíž zarostlé cesty z hradu do starého, dnes již zatopeného Bítova, najdete.