Bratrská výpomoc

Za teplých letních podvečerů potloukal se u Hrnčířského kamene vodník. Někdy se brouzdal kolem Divokého potoka, zelené husí pracky složené na zádech, a na šlachovitém krku mu klimbala hlava jako plesnivá ředkev. Jindy polehával po omletých kamenech, vyčnívajících z potoka, rozpláclý jak stará ropucha, a blaženě se ráchal v perlivé vodní tříšti. Čas od času ho lidé zahlédli, jak se houpe ve vrbách: skákal z větve na větev, nadšeně vřeštěl, a když se dosytosti vyřádil, zavrtal se po ramena do bahnitého břehu a ospale breketal. Jinak o něm nebylo nic špatného slyšet. Jednou jel pantáta Heřman z Lísky do Kamenice. Volci se vlekli jako hlemýždi, ale sedláček nepospíchal: času dost, myslel si, však dojedeme. Vtom dobytčata zastavila a táhle zabučela. "Copak je ?" rozlepil oči Heřman, na kterého šla dřímota, a tu vidí, jak na kraji cesty sedí roztrhané chlapisko a utrápeně heká. "Nesvezl bys mě, pantatíku ?" "Proč ne, jen si vylez," svoluje sedláček a kouká, jak se chlapíček čiperně drápe do vozu: je bos, malý a tenoučký jako jehla, ale ruce učiněné lopaty. "Jedu do Kamenice," poznamenává Heřman a práskne do volků. "No právě," utrousí človíček a zahrabává se do slámy, že mu jen střapatá hlava kouká. "Říkáš to, jako bys věděl, že jedu zrovna tam," zpozorní sedlák. Chlapčisko nic. "Co jsem chtěl říct - jo, copak tam máš vlastně na práci v té Kamenici ? Nepovíš ?" "Ale co bych nepověděl : Bratra tam mám, potřebuje vypomoci." "Aha," přikývne Heřman a myslí si: ty mu asi budeš platný, zámoro ! "Tak já bych už vylezl," hlásí najednou chlapík. "Jak to ? Vždyť ještě nejsme v Kamenici !" diví se Heřman, ale mrňous se už škrábe ze slámy. "Kamenice jako Kamenice," uchechtává se, skočí z vozu a už stojí na cestě a nepokojně přešlapuje, jako by měl pod chodidly řeřavé uhlí. "Pěkně děkuji za svezení, sedláku !" Než Heřman stačil odpovědět, přeběhl človíček mokřinu, svažující se k říčce Kamenici, a s koňským řehotem se do ní po hlavě vrhl. Sedlák zkameněl: "Vždyť to byl přestrojený vodník od Hrnčířského kamene !" Pokřižoval se, šlehl voly po zadcích a vůz se po kostrbaté cestě rozhrčel jako když břinčí. Pantáta Heřman si v Kamenici vyřídil svoje, ale vodník mu celou dobu nešel z hlav: co měl ten čerchmant asi za lubem ? Když jel kolem mokřiny, svažující se ke Kamenici, zastudilo mu v týle, ale myslel si, že to tak táhne od vody, a přestal na to myslet. Vzpomněl si, jenže až druhý den ráno, kdy mu žena začala vyprávět, co se včera odpoledne stalo: "Musels tamtudy jet," povídala, "nějakého čeledína utopil v Kamenici vodník, když kluk koně plavil. Jeho teta činila jako smyslů zbavená: prý ho varovala, ale nedal si říct. Třikrát tam na něj zloduch čekal a že prý aby si nemyslel, že ho stejně přepere, jenomže čeledín si z něj tropil šoufky a pokaždé mu namydlil. Ale včera ho dostal..." "Pro umučenou hodinu," zaúpěl sedlák a zakryl si rukama obličej, "co jsem to jen udělal..." "Ty ? Co to plácáš ?" kroutila hlavou selka. A tak jí Heřman pověděl, jak vezl vodníka od Hrnčířského kamene. "Kamenice jako Kamenice, však to povídal ! Bratra tam měl, ano... a šel mu pomoci udolat toho ubohého synečka ! A já ho tam, luciáše ohavného, ještě vezu... Kristepane..." "I jenom si nedělej žádné výčitky, táto !" povzbuzovala zničeného sedláka panímáma, "copak jsi mohl vědět, kdo to je a co chce vyvést ? No tak ! A i kdyby: pamatuj si, kdybys ho s sebou nevzal, dřív nebo později by si na tebe počíhal, a krom toho kluka bys šel pod kytičky i ty !" "Kuš, stará !" rozhořčil se Heřman, "že ti jazyk nezdřevění ! Jináč bys mluvila, kdyby to byl náš syn, ale on asi Pánbůh věděl, proč ti ho nedal... Kouska citu v tobě není..." A s nahrbenými zády odešel: za tu chvíli zestárl o deset let.