Pověsti z Frýdavy

V polích u potůčku je malá skalka, ďáblův kámen. Dnes už skoro celý zmizel, jak tam lidé lámali kamení na stavby; ale kdysi se na něm chudý chasník upsal vlastní krví ďáblu, aby mu pomáhal v hazardu. Mladíkovi se vedlo mnohem lépe než dřív, ale blížil se čas, kdy se měl dostavit k ďáblovu kameni, aby si ho čert mohl odnést. Po cestě tam se přiznal bohabojnému sousedovi ke svým nekalým spolkům. Soused společně s frydavským farářem chasníka s velikým úsilím vyrvali z ďáblových spárů a spasený mladík se dal na pokání.

Dva lesničtí mládenci zůstali jednou kvůli nečasu do rána v lese na seníku. Kolem půlnoci uslyšeli hluk štvanice a jeden z nich, který nechtěl dát najevo strach před strašidelným nočním lovcem, vykřikl do zvuků honby, že chce, aby mu divocí honci také něco ulovili. Ozvala se strašná rána a u vrat seníku ležela hnijící zdechlina srnce. Mládencům, ať dělali co chtěli, se nepodařilo mršinu zakopat a na lesníkovi, který na nočního lovce opovážlivě zavolal, utkvěl mrtvolný zápach, pro který se mu všichni vyhýbali. Až podle rady zkušeného starce z Frymburka si mladík si opatřil oltářní roušku, zabalil do ní mrtvého srnce a s největším přemáháním do mrtvého masa kousl. Tak se zbavil následků své nerozvážnosti.