O Zátoňském poustevníkovi a bílé lani

Hluboké hvozdy kolem Zátoně halila nekonečná, tíživá tma. V tomto hlubokém lese, daleko od lidské civilizace, přežíval zbožný poustevník. Jeho jediným poutem se světem živých a jeho zdrojem obživy byla ochočená bílá laň, která s ním sdílela samotu, za což ho krmila ho svým mlékem. Poklidný život však jednoho dne roztříštil dusot kopyt a štěkot loveckých psů. Do temných lesů vtrhl kníže se svou po zuby ozbrojenou družinou. Když spatřil ladné tělo divokého zvířete, propadl lovecké horečce. Laň, štvaná krvelačnou smečkou psů a posedlými lovci, utíkala o život. Lesem se ozývalo praskání větví a ryk pronásledovatelů. Smrtelně vyčerpané zvíře instinktivně hledalo spásu u svého lidského ochránce. V posledním zoufalém skoku vrazilo do temné poustevníkovy chýše. Kníže, s tasenou zbraní a touhou v očích, vrazil hned za ní. V šeru chýše však narazil na nečekanou překážku – svatého muže, který vlastním tělem bílou laň zaštítil. Pohled na nehybného, odhodlaného poustevníka a třesoucí se zvíře knížete zasáhl jako blesk. V jeho nitru se probudilo temné svědomí a hluboká lítost nad tím, že málem zmařil nevinný život. Jako pokání za svou slepou krutost a na znamení úcty k poustevníkovi nechal na tomto místě, uprostřed divočiny, vztyčit křesťanskou kapli – zárodek dnešního kostela svatého Jana Křtitele. Když pak věrná laň po letech zemřela, byla podle tradice pohřbena na tom nejposvátnějším místě: přímo pod oltářem, kde její obraz zůstal navěky vytesán do chladného kamene.