O pokladech loupeživých rytířů

Hrad náležel v dávných dobách loupeživým rytířům. Ti tam zakopali mnoho pokladů a jejich střežení bylo svěřeno hradním duchům. Kdo chtěl poklady tyto vykopat, musel být člověkem spravedlivým a musel započít s kopáním o půlnoci na Květnou neděli. V ten den, když kněz četl v kostele pašije, poklady hořely. O tom se dozvěděli též dva tovaryši z Hanušovic a umínili si, že tam půjdou a pokladů se zmocní. Místo, kde poklady byly zakopány na hradním nádvoří, dobře znali z vypravování starých lidí. Když byla půlnoc, započali s kopáním. Náhle se ozval strašlivý rachot po celém hradě. Oba tovaryši, třebaže byli známi svou zmužilostí a nebojácností, strachem ani nedýchali. Pak se otevřela před nimi země a uviděli spoustu lidských hnátů a lebek. Na protější zdi objevila se lidská postava, celá bílá, která neměla hlavu a ukazovala na lidské kosti. Tovaryši už nečekali, co bude dál. Vzali nohy na ramena a upalovali lesní cestou k domovu. Když doběhli celí uštvaní domů, jeden z nich, který cítil, že má něco těžkého v kapse, sáhl do ní a vytáhl ke svému a kamarádovu úžasu kus zlata. Vzal totiž před útěkem z hradu kámen do ruky, aby se mohl případně bránit, kdyby toho bylo zapotřebí, a na útěku vstrčil bezděčně kámen do kapsy. Ač litovali, že si toho kamení nevzali víc, byli přece jenom rádi, že vyvázli živi a bez pohromy. Za všechny poklady světa by nebyli šli ještě jednou zpět. A mohlo býti dobře, kdyby byli pamětlivi rad starých lidí, aby totiž o události nemluvili. Staršímu tovaryši leželo stále v hlavě, co to bylo za postavu, která se objevila na hradní zdi. „Co jen to mohlo být? Kdyby to aspoň mělo hlavu.“ Šeptal druhému, který ani nedutal a krčil se v posteli pod peřinou. „Tu jsem, podívej se na mou hlavu, když ji chceš vidět.“ Volalo cosi venku. Mladší zalezl ještě víc pod peřinu, ale starší, kurážnější, podíval se oknem ven a viděl tam smrt s kosou. Rána se živ nedočkal. Mladší ležel dlouho v horečce, vůčihledně chřadl a stal se zamlklým. Ani on se nedočkal dlouhého věku. Neměli o půlnoci znepokojovat hradní duchy. Ti ani dnes ještě nesnesou, aby se někdo přiblížil o půlnoci k hradu.

O tom vypravuje jistý mladík z Raškova. Šel před třemi lety do Velvíze (osada Lužná), osady to nedaleko zříceniny, k taneční zábavě. Poněvadž se mu u zábavy nelíbilo, vracel se ještě před půlnocí domů. Přesně o půlnoci vešel do lesa cestou vedoucí kolem zříceniny, když tu náhle u jeho nohou zaštěkal pes. Zastavil se a štěkot okamžitě ustal. Ačkoliv se pozorně díval, štěkajícího psa neviděl, třebas štěkot se ozýval v bezprostřední blízkosti. Jakmile chtěl pokračovat v chůzi a pohnul jen nohou, štěkání se opět ozvalo. Mládenec se nemohl hnout z místa, ježto každý pokus o další chůzi byl provázen zuřivým štěkotem. Teprve když v Raškově odbila na věži jedna hodina, štěkot náhle ustal, a mládenec strachem tak opocený, že nebylo na něm nitky suché, mohl vykročit k cestě domů.