O zlaté hoře

Na poklad vyvezený na vrch Trný párem černých volů se ani v dalších časech nezapomnělo. Pověst o truhlici plné zlatých, stříbrných a měděných mincí se přenášela z generaci na generaci a jak to již bývá, každý si něco přidal, něco ubral a tajemství ukryté truhlice s pokladem přerostla do pověsti jiné, do pověsti hned o celé sluji plné zlatých valounů. A tuhle pověst vyprávěl, a tím do dnešních dnů uchoval, holýšovský rodák Franz Andress.

Osady pod vrchem Trný nebývaly nikdy moc bohaté. Vždyť také z čeho. Pole jsou zde plná kamenů, půda je písčitá a kamenitá a ta úrodná kolem řeky je zas zaplavovaná bahnem po častých povodních. Stráně zarostlé křovinami jsou již od pradávna vhodné jen jako pastva pro ovce a kozy a snad jediným důvodem pro existenci Holýšova a osad kolem vrchu Trný je historická přítomnost kupecké stezky a přítomnost brodu v řece Radbuze. Ani klima v kotlině mezi vrchem Trný a vrchem Markovým není zcela ideální. Ve Stodě prší, v Holýšově vám špiní boty suchý prach z cesty a za Ohučovem už zase jdete v lijáku. Není proto divu, že se lidem usazeným v této oblasti nevedlo nikdy nijak zvlášť dobře a kromě hrstky sedláků a chalupníků měla každá rodina starost o to, co bude zítra k snědku. A v takové situaci není člověk dalek myšlenek, jak trošku napomoci osudu, aby se jeho další pouť vydala jiným a lepším směrem. Takhle uvažovala v Holýšově i jedna vdova. Každého rána vstávala brzy za svítání , aby sehnala u místních sedláků nějakou práci a tedy i nějaký ten groš pro sebe a svoje nemocné dítě. Večer se vracela domů unavená a jen co nakrmila nemocnou dcerku, tvrdě spala. Pokaždé když kráčela vsí za prací a pokaždé když se vracela domů, provázela ji na cestě silueta nedalekého vrchu, o kterém se ve vsi říkalo, že skrývá zlatý poklad. Na Květnou neděli se dle místního povídání hora otevře a každému, kdo je na jejím vrcholu se naskytne možnost vstoupit do hory a nalézt zde zlatý poklad. S každým dalším pohledem na zlatou horu rostlo vdovino odhodlání a pokušení přesvědčit se o tom, zda není na celém tom povídání trocha pravdy. Protože v poslední době bylo práce u sedláků již jen poskrovnu a zoufalství se ona ani dcerka nenají, rozhodla se vdova na Květnou neděli na horu vystoupat a třeba ten den pohnout koly osudu lepším směrem.

Týden před Květnou nedělí trávila v nekonečných modlitbách, v nichž prosila boha, aby jí pomohl z bídy. A jen co první sluneční paprsky Květné neděle ozářily horizont vrchu, vyrazila na cestu. Nemocnou, ještě spící dcerku si přivázala do uzlu na záda a společně opustily jejich dosavadní domov. Ještě chvíli se váhavě obracela ke svému domovu, ale jak přešla horizont za obcí a chaloupka jí zmizela z dohledu, pokračovala v další cestě již odhodlaně. V místě, kde opustila koleje cesty, musela postupovat již jen skrz křoviska trnek a šípků, přelézat hromady ostrých kamenů a brodit se po kolena v hustém a pichlavém podrostu ostružiní a maliní. Odřená, potrhaná a poškrábaná po celém těle dosáhla před polednem s dcerkou na zádech vrcholových skalek a tady se konečně rozhlédla. Kam oko dohlédlo, jen křivolaké kmeny dubů, šedavé hřbety balvanů a závěje tlejícího listí. Zklamaná usedla na nejbližší kámen a moc jí nechybělo, aby se pro samou bolest zklamání nerozplakala. V té době právě odbilo na holýšovském kostele pravé poledne, a když se vdova otočila k návratu, vyrostla před ní ze země veliká brána.

Překvapená vdova nad tímto zjevením snad ani neváhala. Vzala za starou rezavou kliku brány a se skřípěním ji otevřela. Na konci temné klenuté chodby viděla zář světla, a proto se stále ještě jako ve snách vydala za světlem. V místě, kde zářilo světlo se chodba rozšiřovala do veliké místnosti, ve které se kam oko dohlédlo nacházely hromady zlatých valounů a drahých kamenů. Chvíli nad celým pokladem stála téměř bez dechu a potom začala jako praktická žena přemýšlet, jak celé to bohatství vynese z chodby ven na denní světlo. Bez rozmyslu vyndala z uzlu na zádech dcerku, posadila ji na nejbližší hromadu zlatých valounů a rychle počala plnit uzel drahým kamením. Těžký uzel potom vláčela chodbou k železným vratům a dále na denní světlo, kde jej vysypala do koberce listí. Než se však otočila ke zpáteční cestě, železná vrata se s hlasitou ranou zavřela a zmizela před ní stejně tak rychle, jako se zjevila.

Žena propadla zoufalství. Po celý den i noc běhala po vrcholu hory, vykřikovala jméno své dcerky, prosila boha o pomoc, plakala a hořekovala, ale hora už se před ní neotevřela. Bezmocná se vrátila do svého domku a ani jeden ze získaných drahých kamenů nikdy neprodala. Dále žila ve své bídě a ve svém stesku a téměř již nedoufala, že svojí nemocnou dceru ještě vůbec někdy uvidí.

Tak uběhl rok a opět přišel večer před Květnou nedělí. Ráno, ještě než vyšlo slunce, běžela vdova na vrchol hory. Usedla na stejný kámen jako před rokem a s netrpělivostí očekávala, až pan farář na holýšovském kostele odzvoní poledne. Jen co dozněl poslední úder srdce o stěnu zvonu, zjevila se stejně jako v loňském roce před vdovou železná vrata. Vdova chvatně vrata otevřela a co jí síly stačily běžela tmavou klenutou chodbou do světlem ozářené místnosti. V ní seděla na hromadě zlatých valounů její dcera a vesele si hrála se zářivými valounky. Vdova ani na okamžik neváhala. Popadla svou dceru do náručí a bez ohledu na všechno bohatství kolem utíkala pryč z místnosti. Jen co minula vrata, ta se s hlasitou ranou zaklapla a navěky zmizela. Od té doby již poklad ukrytý ve zlaté hoře nikdo nespatřil.