Hrbáč a jeho snacha

Na hřenské pile hospodařil hrbáč Kvido se svým synem Joachimem, Joachim byl dobrák od kosti a dříč, ale od obchodu se nehodil: kam ho starý postavil, tam zůstal stát. "Takhle to dál nepůjde," povídal jednou Kvido. "Kdybych šel pod kytičky, lidé by ti střechu nad hlavou odnesli a ty, jak tě znám, by ses na to klidně díval. Potřebuješ ženu, ale takovou, která umí víc, než hrách vařit ! Poohlédnu se ti po nějaké..."

Poohlédl se - a do oka mu padla Líza z Janova. Nebylo to už žádné poupě, ale byla ještě pěkná, krev a mlíko, a když si Kvido všiml, že i brambory do hrnce odpočítává, srdce mu radostí poskočilo: to je ta pravá ! Byl totiž zrovna takový, za grošem by i zeď přelézal - a tak koncem masopustu syna oženil. Zakrátko se ukázalo, že Líza má střevíce z toulavého telete, někdy celé dny po patách roznášela, ale tchána si hleděla jaksepatří: podstrojovala mu a lísala se k němu jako kočka, a tak na ni nedal dopustit. Joachim ke všemu mlčel, věděl, že je doma tak jako tak pátým kolem od vozu. Nejčastěji chodila Líza ke staré kořenářce Barboře, co bydlela v hliněném stavení pod skalou. Líbilo se jí u ní, vonělo to tam jako v apatyce a lecčemu se přiučila. "Tak si někdy myslívám, že sis zrovna do růží nesedla, viď," začala jednou večer Barbora, když spolu třely v kamenných miskách mast na rány. "Jsi pořád hezká, jako z alabastru, jenže bys měla chodit v hedvábí, a ne v kartounu!" "Což o to," zasmála se Líza polichoceně, "chodila bych, ale kde na to vzít ? Muže mám nekňubu a tchán hamouní až běda, jenomže pro sebe. Vši by kůži sedřel, ale já z toho nemám, ani co by se za nehet vešlo." "Svatá pravda," přisvědčila stařena. "Měla bys proto pamatovat na zadní kolečka, nebo ti jednou zbudou jenom oči pro pláč ! Víš co ? Ukaž mi ruku, podívám se, co tě čeká..." Líza jí podala ruku a stařena si ji přitáhla blíž k ohni, vzápětí sebou škubla jako uštknutá, prudce Lízu odstrčila a strnule se zahleděla do plamenů: syčely, krvavěly a pojednou se začaly svíjet jako v křečích. "Měděný hrnec... plný zlaťáků..." šeptala stará jako náměsíčná, "lehá na něj stín... je černý jako havraní křídla... a podobá se luku..." "Kde je ten hrnec?" vykřikla Líza, "kam a kdy mám pro něj jít?" "V neděli svatodušní... až kohout třikrát zakokrhá, vyjdeš na zápraží... kdo na tebe první promluví, toho se zeptáš, kam jde... V místech, kam bude mít namířeno, leží poklad... Večer před svatým Hubertem se otevírá země a poklad se zjevuje lidským očím..." Nadešla první neděle svatodušní: na zápraží hřenské pily stála Líza a chvějíc se rozčilením hleděla k cestě, kohout už dávno zakokrhal, ale nikde živé duše. "Jsi dneska nějak časná," ozvalo se jí najednou za zády: byl to starý Kvido. "Kam jdeš, otče?" vyhrkla Líza. "K Pravčické bráně, nalíčil jsem tak oka, možná, že ti dneska přinesu pečínku." Líza polkla: u Pravčické brány to tedy je! Toho dne už do ní nebylo nic: chodila jako vrtohlavá ovce a všechno jí padalo z rukou. Konečně přešlo léto a přiblížil se večer před sv. Hubertem. Nad hřenskými lesy plula těžká dusivá mračna. Zbrocená potem a se srdcem v hrdle stoupala Líza k Pravčické bráně. Prodírala se houštinami a trním a přelézala zvlhlé kameny a pařezí, porostlé plesnivějícím mechem a lišejníkem, když byla uprostřed cesty, vinoucí se kolem polorozbořené, z hrubých dřev stesané chatrče, kde dříve přespávali lesníci a dřevorubci, zvedla lucernu. Jako obrovitý luk klenula se před ní Pravčická brána, z jejíhož temene trčela k černému nebi zkřivená těla chorých borovic. Co teď ? pomyslela si Líza. Vtom se mihl pod chatrčí, kde bujelo nízké maliní, nahrbený stín. Líza potlačila výkřik, rychle zhasla lucernu, a jak nejtišeji uměla, plížila se krytá temnými stíny stromů k chýši. Tu spatřila malou mužskou postavu v dlouhém plášti, do čela staženou kápi, jak rozsvěcuje lucernu, klade ji do mechu, vytahuje z pytle krumpáč a hotoví se kopat. Zachvátil ji šílený vztek, odhodila lucernu a s divokým proklínáním se vrhla na zakukleného mužíka. Než se vzpamatoval, vyrvala mu krumpáč, rozpřáhla se a vší silou ťala: nešťastník rozhodil rukama, zachroptěl a padl do maliní. V tom okamžiku zavyla lesem bouře: strašlivá vichřice ohýbala stromy jako stébla slámy a s praskotem je vyvracela z kořenů. Náhle se ozval pronikavý výkřik a hned po něm se rozhostilo děsivé ticho. Druhého dne našli dřevaři pod Pravčickou branou dvě ztuhlá těla: s roztříštěnou hlavou ležel v kaluži krve hrbáč Kvido a nedaleko jeho snacha Líza: oči měla v sloup a tělo rozdrcené kmenem staré sosny. Zpod maliní vyčnívalo ucho měděného hrnce, když ho vykopali, byl plný hlíny a kamení.