Milovské Perničky

Severovýchodně od Křižánek ukrývá les skupinu mohutných skalních útvarů, mezi kterými prochází lesní cesta. Lidé těmto vyvýšeným skalám, připomínajícím z dálky rozlehlou hradní zříceninu, odpradávna říkávali Milovské nebo také Velké Perničky. Jak místo v lese ke svému zvláštnímu názvu přišlo, už ale bohužel nikdo neví. Kolemjdoucím snad mohou jednotlivé oblé části skalnatých bloků připadat jako obří zkamenělé perníčky, pečlivě naskládané na sebe. Jako „pernikáři“ však bývali lidově označováni také uhlíři, pracující kdysi hojně ve zdejších lesích.

Každé skalisko Milovských Perniček má své vlastní jméno. Nejvyšší skála se nazývá Poradní, následuje Supí hlava, Smrková věž a pod cestou ve svahu se tyčí Cestář a Mohyla. To nejzajímavější překvapení, opředené mnoha pověstmi, se však nachází na vrcholcích skal. Jsou to nepříliš hluboké kruhové a oválné prohlubně, jakési skalní mísy. Dle vyprávění byly v dávných pohanských dobách vršky těchto skalisek zasvěceny mocnému Perunovi, bohu bouře, hromu a blesku. Kamenné mísy prý mívaly kultovní funkci coby obětní nádoby. Později lidé posvátným skalám říkali zkomoleně Pernov a odtud už byl jen krůček k dnešním Perničkám.

Jiné pověsti hovoří o tom, jak vrcholy skalisek hostily čarodějnické reje. Divé ženy na nich k večeru zakládaly ohně, viditelné až do rozednění široko daleko do kraje. Po deštích prý čarodějnice věštily ze zatopených prohlubní, v nichž se za jasných nocí zrcadlily hvězdy a měsíc. Na kamenech po nich dodnes zůstaly magické značky a nápisy.

Další vyprávění zase popisují, jak skalní mísy a vpadlé jamky sloužily během ohrožení k snadnějšímu zapalování velkých varovných ohňů při zemské hranici mezi Čechami a Moravou nebo jak se za třicetileté války ukrývali ve skalách obyvatelé z okolí před vojskem. V kamenných prohlubních si drtili zachráněné obilí, kmín a mák. Je zajímavé, že právě tomuto účelu běžně sloužily nádoby zvané pernice, což je slovo velmi blízké našim Perničkám.