Skřítkové pod Kašperkem

Na rozvalinách hradu Kašperku se zdržoval před dávnými časy nějaký dřevorubec se svou ženou. Neměli děti a tak si vydělali oba dost k živobytí. Jednoho dne jim sedlák, kterému lesy patřily, nařídil, aby káceli stromy na příkrém svahu. Jeden padající strom tam ženu zabil.

Muž zůstal sám, vedlo se mu špatně, protože čtyři ruce vykonají více než dvě. Naříkal často na svou samotu i bídu a kolikrát pro slzy neviděl na práci.

Když zase jednou ráno šel do lesa, nalezl na cestě poražený strom, osekaný a odvětvený tak čistě, že by to sám neudělal líp. Dal se do práce a kmen rozřezal a rozsekal. Tak to šlo den za dnem.

Jednou v noci ho probudil hlásek: „Podívej se, kde máš pilu!“ Muž vstal, šel do komory, kde měl svoje nářadí – pila byla pryč, ale ráno visela na svém místě. Další noc ho hlásek vzbudil znova: „Vstávej a hledej pilu v lese!“ Tak vstal, sebral lucernu a šel do lesa na místo, kde pracoval.

Spatřil velké množství světýlek, která poskakovala okolo stromu, a slyšel skřípání pily. Přišel blíže a uviděl, že jsou to samí skřítkové. Každý měl na prsou malou lucerničku. Strom byl už do poloviny naříznutý.

Jak mužíčkové dřevorubce uviděli, zmizeli v lese. Poslední volal: „Podřízni strom úplně, bude to tvé štěstí!“ Dřevař počkal do úsvitu, udělal, co skřítek řekl, ale nic nenašel. Žádné zlato ani stříbro a tak posbíral alespoň pár suchých větví, že si uvaří k obědu polívku.

Když je doma rozlámal a chtěl vložit do kamen, držel v ruce samé zlato.