Kartouzka - tajemství věčné paměti

Místo (300 m n.m.) je spjato s působením přísného mnišského řádu katuziánů, který byl založen sv. Brunonem roku 1084 v La Chartreuse ve Francii. V českých zemích se tento řád stal módním ve 14. století, kdy zde byly panovnickým rodem zakládány domy a sídla uvedených řeholníků. Zdejší kartuzie vznikla původně roku 1378 v Trzku u Litomyšle. O deset let později, roku 1388, však byla převedena na dolanský ostroh, a to především s ohledem na odlehlé statky v Dolanech, Moravičanech, Toveři a Paloníně, které tvořily základ hospodářské existence této řeholnické komunity. Uvedeným rokem také započala první stavební etapa díla budovaného v kameni. Mniši se sem přemístnili až roku 1389, kdy k tomu získali povolení generální kapituly a papeže Bonifáce IX. Ve druhé etapě byl vybudován konventní kostel, slavnostně vysvěcen roku 1409.Kartuzii se staly osudným její strategická poloha a protihusitské vystupování prvního převora Štěpána Šrama. Kartuzie byla přepadena 2.2.1425 husity, předtím se podařilo řeholníkům uprchnout a odvézt knihovnu, archiv a ostaky převora Šrama. Husity opevněná kartuzie se tak stala významným opěrným bodem proti tehdejší katolické Olomouci. Ještě téhož roku byla vydána Olomoučanům za úplatu 6000 dukátů, kteří ji v zájmu zajištění bezpečnosti města rozbořili. R.1716 byla postavena na zříceninách kláštera barokní kaple, ale již v r.1800 byla zrušena. Dolany drželi kartuziáni až do zrušení řádu v r.1782. Tak byla ukončena krátká historie zdejší kartuzie, jejíž objekty se staly předmětem rozsáhlého archeologického výzkumu Vlastivědného muzea v Olomouci v letech 1962 – 1975. Po nichž zůstaly vykopávky odkryté.

V rozvalinách bývalého kartuziánského kláštera podle pověsti skrývá tajemství věčné paměti. V kamenech jsou zapsány příběhy všech, kdo přichází do těchto míst. Tak se aspoň traduje od dob, kdy jistá žena z Dolan prožila něco tak neuvěřitelného, že dlouho musela ty kteří potom poslouchali její vyprávění, přesvědčov o věrohodnosti svých slov. Stalo se to za jasného letního dne, zrovna ve chvíli, kdy žena položila na zem za košík plný čerstvě natrhaných ostružin, posadila se do trávy a opřela se zády o jednu z kamenných zdí. Najednou její sluncem rozpálenou hlavu ochladil ledový stín. Žena polekaně vzhlédla nahoru a spatřila obrovskou postavu zahalenou v černém rouchu. Tmavá kapuce dávala vyniknout bělosti obličeje, z něhož zářily tyrkysově modré oči tak oslnivým pohledem, že žena pod jeho uhrančivou silou se ani nemohla pohnout z místa. Postava poklekla ke kamenné zídce, opřela o ni hlavu a zdálo se, jako by něčemu naslouchala. Po chvíli se postava opět vztyčila a ohromená žena uvidě­la, jak záhadná bytost drží rozevřenou objemnou kni­hu, jejíž vrchní čisté stránky byly v mžiku popsány skří­pajícím neviditelným perem. Postava ještě jednou pohlédla na údivem zkamenělou ženu, a aniž pohnula úzkými rty, pronesla hlubokým hlasem naléhavé varo­vání: „Ať každý člověk, který vstoupí na tato místa, kde se zapisují lidské životy do paměti Věčnosti, se zamyslí nad tím, co kdy provedl zlého, neboť jen takto může zmírnit trest, který navrhla neviditelná ruka po­pisující stránky kroniky lidských osudů.“ Od těch dob prý mnozí lidé chodívají k rozvalinám dolanské Kartouzky, aby ulevili svému svědomí a věří, že jejich myšlenky zachytí paměť starých klášterních kamenů.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?