O propadeném hradu

Podle pověsti zde stál hrad, v kterém přebývali rytíři. Užívali si života a na práci měli nevolníky. Ti od nich dostávali za vykonanou práci málo jídla, ale hodně bití. Nechávali pacholky a děvečky nosit v noci vodu ze studánky pod hradem. S vědry plnými vody se tak museli nosit do strmého kopce, ikdyž venku mrzlo.Na cestu pak pořádně ani neviděli.

Jednoho dne se ale stalo, že jedno děvče ze zlostí nad tou namahavou prací zašlo klít: „Kdyby se radši všecko propadlo pod devateru zem, hrad i s pány, všecko! Kdyby se to radši propadlo!“

Sotva to dořekla…. začla se plnit její kledba … Z hloubky se ozval rachot a táhlé dunění, vyšlehla červená záře a děvečka celá poděšená viděla, jak hrad na skále se kymácí, kácí a sype se, jako by byl z písku. Z kopce se valil kouř a prach a přes ně šlehal oheň. Děvečka stála jako zkamenělá. Za chvíli se celý hrad se vším všudy propadl do země, rachot pomalu utichal, oheň uhasínal, kouř sedal na zem.

Kde stávaly hradby, věže a nádvoří, všude bylo pusto, po ničem ani památky. Hrad, pán a celá jeho družina se propadli pod zem. Lidé se divili, když ráno ze vsi nebyl vidět hrad, ale byli rádi, že nebylo krutých pánů, a dřiny která po nich byla požadována.