Pýcha urozenosti

Mnozí čtvrtníci (= ¼ láníci s menším hospodářstvím) provozovali řemeslo jako kdysi za časů roboty a nemajíce koní dávali si své pozemky obdělávat od sedláků. Poměr mezi nimi byl přátelský. Našli se však vždy i takoví sedláci, kteří nepovažovali chalupníky za sobě rovny a chovali se k nim upjatě, pyšně. Však je známý popěvek: „Sedlák, šelma velká, očernil chalupníka. Pak si zas pomyslil, jak by ho očistil: vhodil ho do rybníka.“

Jistý sedlák vraceje se z trhu ve Vyškově zastavil se v hospodě zvané „U třech čertů“. Zde se „posilnil“ a vracel se za pozdního večera domů do Chvalkovic. Tenkráte chodívalo se do Chvalkovic obyčejně chodníkem, jenž vedl od poslední panské stodoly přes panský lán k mostu přes Pučápku. U panské stodoly byl tak zvaný „přílazek“, jejž bylo nutno překročit. Tudy chtěl jít náš sedlák. Z hospody přišel k jednomu stavení a tu narazil na srub studny, který před domem stál v cestě. „Aha,“ pravil si sedlák, „juž so u přilazko.“ A chtěje domnělý přílazek překročiti, zdvihl nohu přes srub studny, pak druhou a – už byl v studni. Na jeho pokřik vyběhl z domu hospodář, zavolal své sousedy a sedláka ze studny vytáhli. Ale sedlák rozhlídnuv se po svých záchrancích, rozkřikl se: „Tak co ste? Sedláci, nebo štvrtníci?“ Pověděli mu, že čtvrtníci. I rozkřikl se zas: „A jak ste se muhle opovážet, dež ste štvrtníci, vetahovat mě – sedláka? Debe mě bele vetahle sedláci, bel bech im dal vědro piva. Ale dež ste mě vetahle štvrtníci, tož vám nedám nic.“ A obrátiv se odešel.